Na "velezradu" je spíš primátor Onderka a pár brněnských soudců

Ze včerejší burzy odznaků ve vile Tugendhat mě zaujalo foto, které se dnes objevilo jak na iDNES, tak i na titulce  tištěné přílohy MF DNES pro Brno. Prezident Klaus je tam zachycen mezi dvěma vrcholnými jihomoravskými politiky, hejtmanem Haškem a brněnským primátorem Onderkou. Dramatičtější je ovšem záběr umístěný na iDNES, kde primátor Onderka, s pravou rukou naznačující  úder karate, jakoby předváděl sejmutí  paní Trenčanské za to, že mu odmítla zaplatit čtvrt milionu za parkování vraku své škodovky. Možná to pana prezidenta Klause taky zaujalo, jako rovněž kdysi majitele škodovky, dávno než se z ní pak stala Schade. Ale ať už pan primátor Onderka rukou naznačoval prezidentu Klausovi cokoli, třeba se bavili jen o velezradách, faktem zůstává, že již pátým rokem on zasazuje paní Trenčanské jeden úder za druhým buď sám, nebo prostřednictvím náměstka Ladislava Macka či svých právníků. 

Soud s paní Trenčanskou kvůli této kauze začal před více než čtyřmi léty, tak si to budou pamatovat asi už jen služebně nejstarší čtenáři blogu iDNES, kde kauza dostávala opakovaně prostor, včetně bouřlivých diskusí. Ale bylo to i v mnoha televizích, např. ZDE  /Kdo se podíval na televizní reportáž, může následující řádky přeskočit a podívat se rovnou pod mezititulek Nejvyšší soud./, i v tištěné MF DNES pro Brno. Pro úplnost malé shrnutí. Učitelka paní Trenčanská /nyní už zase na pracáku, protože jí skončila smlouva na dobu určitou/ se po roce 1990 sama starala o tři nezletilé děti. Když trochu povyrostly, tak zkoušela naivně kolem roku 2002 zbohatnout distribucí knih, k čemuž využívala starou škodovku. Poté co s ní v Brně na Cejlu havarovala, odtlačila ji se synem na parkoviště v Soudní ulici, což je spojka mezí Cejlem a Bratislavskou, jinak snad nejtemnější část brněnského Bronxu a to přestože nedaleko od Romského muzea. Jedná se o parkoviště přilehlé ke komunikaci, kde auta parkují po jednom kolmo k vozovce. Auto chodila dennodenně kontrolovat, někdy z něj musela odhánět nezbedné výrostky, kteří si na něm cvičili jak se dostat co nejrychleji do uzamčené škodovky.

Jednoho dne ale auto již nenašla, a tady si k vylíčení situace pomůžeme vyjádřením žalobce, Statutárního města Brna:"Vozidlo bylo odtaženo 9.5.2002 Městskou policií Brno na základě rozhodnutí Policie ČR." To měla již paní Trenčanská poprvé smůlu v tom, že panují nové poměry. Kdyby se jí to totiž přihodilo v padesátých letech, tak by se jistě přítomný okrskář, znalý poměrů v menšinovém ghettu, do auta jen trochu opřel a vrátil na místo, protože tam není prakticky žádný sklon. Zcela jistě by se podobně zachovali o něco později již příslušníci Veřejné bezpečnosti. Na Policii paní Trenčanské řekli, že záznam o odtahu nemají, tak prostě auto začala považovat za ukradené, protože se jej snažila předtím prodat za tři tisíce na náhradní díly a myslela si, že si jej prostě jeden ze zájemců odtáhnul grátis. V té době ji rovněž připravil ex manžel o byt, měla zdravotní problémy včetně starostí o své tři děti, takže už logicky podle všeho ukradený vrak vypustila z hlavy. 

Podrobnosti jsou např. na následujících článcích tohoto blogu ZDE

nebo v dalším, po vynesení rozsudku Městského soudu v Brně ZDE

Za zmínku stojí i jedna z reakcí pana primátora Onderky na blogu iDNES ZDE, kde pan primátor mj. uvádí „3)      Poslouchá špatné rady – paní Trenčanská pověřila svým právním zastupováním člověka, který ani není právník a který na ni naléhá, aby pokračovala ve sporu. Tento člověk příliš nezná zákony a snaží se záležitost více než demagogicky medializovat. Adekvátní reakcí by přitom byl pravý opak – tedy smír a uznání dluhu, popřípadě dohoda o splátkovém kalendáři. „

Jistěže má pan primátor Onderka pravdu v tom, že jsem úplným amatérem, a paní Trenčanské jsem se ujal na žádost kamaráda Františka Jemelky, který byl jeden čas jejím kolegou a byl šokován jak tímto nehorázným jednáním magistrátu, tak absolutní bezradností paní Trenčanské. Ale nakonec se ukázalo, že jsem zvolil správnou obhajobu, např. ´Na Magistrátu města Brna totiž zřejmě nikdo dodnes netuší, že uzavírání smluv musí být dle zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle kterého je sice "Složitel povinen uhradit schovateli nezbytné náklady na úschovu a opatrování věci." ovšem "Schovatel však o úhradu nákladů musí požádat. Nárok na odměnu má schovatel tehdy, když to účastníci ve smlouvě potvrdí."´

V tomto smyslu nyní po více než čtyřech letech totiž rozhodl i Nejvyšší soud.

NEJVYŠŠÍ SOUD

Nejvyšší soud České republiky odmítnul dovolání paní Trenčanské ve věci částky 1 216,- Kč tedy za vlastní odtah, když jinak zrušil rozsudek Krajského soudu v plném rozsahu a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. /Všechny rozsudky jsou ZDE/

Zásadní je zdůvodnění Nejvyššího soudu v tom smyslu, že „nejde o případ, kdy oprávněné osobě /Magistrátu města Brna-poznámka jš/ vzniká újma jako taková – spíše je zřejmé, že prostředky  plynoucí jí z tohoto důvodu představují zdroj jejích příjmů /zde tzv. „poplatek za skladování vozidla“/ .  Dále na straně 4 rozsudku Nejvyšší soud poznamenává mj., že odvolací Krajský soud „ovšem nezohlednil, že k nárustu nákladů /majících charakter škody/ došlo i vlivem počínání žalobce /Magistrát/, který rovněž nikterak intenzivně nepátral po majiteli vozu, resp. vyzval vlastnici k odvozu vozidla s velkým časovým odstupem.“

Nejvyšší soud tedy jednoznačně, byť kulantně, rozhodl o tom, že paní Trenčanská je již pátým rokem neoprávněně doslova týrána jak panem primátorem Onderkou, tak i jeho náměstkem pro technické věci Ladislavem Mackem a co je nejhorší, i některými nezávislými soudci Městského a Krajského soudu v Brně. V tomto ohledu je to naprosto totožná situace jako za totality. Když si tehdy předseda Městského národního výboru v Brně, či předseda Městského výboru KSČ na někoho zasedli, tak už dotyčný jel k soudu jak po másle, kde byl rozsudek předem jasný, protože soudili soudci, jejichž jediným vzděláním bylo to, že se na právnické fakultě nadřeli, jak musí za všech okolností udržovat mocenskou pozici Komunistické strany Československa.  Stejně jako se tehdejší komunističtí právníci na národních výborech neodvážili cokoliv namítat, tak ani dnes se nenašel na právním odboru Magistrátu nikdo, kdo by se odvážil panu Onderkovi poznamenat, že je to trošku úlet. Podobně jako dřív předsedovi Krajského výboru KSČ bylo pochopitelně jedno, koho jeho podřízený soudruh na městě posílá k soudu, tak zcela jistě i pan jihomoravský hejtman Hašek se taky nezajímal o to, že jeho druh primátor Onderka požaduje neoprávněně přes čtvrt milionu po jedné utrápené ženě.

Co bude nyní následovat. Městský soud, pokud bude tedy ustanovený soudce vůbec schopen poměrně složitý výklad Nejvyššího soudu pochopit, vydá nový rozsudek, ve kterém uloží paní Trenčanské zaplatit 1216 korun českých, plus přiměřenou dobu za dejme tomu měsíční parkování. Ale kdo ji odškodní za všechny útrapy? Že by se nakonec složili třeba pánové Onderka, Macek a Hašek? A udělali by gesto, a odškodnili by ji třeba právě tím čtvrt milionem, který po ní požadovali?  Trošku je všechny omlouvá, že když tato kauza začala, byli všichni tři obyčejnými středoškoláky. Mezitím se ovšem všichni stali absolventy renomovaných univerzit, a tak dnes jistě už vidí všechno jinýma očima, prostě jsou z nich profíci.

V každém případě bude jejich vyjádření velmi důležité i proto, že tohle byla dokonalá velezrada, nikoliv aktuální kauza prezidenta Klause. Naši papaláši po sobě štěkali totiž odjakživa, či minimálně od roku 1948, byť se o tom psalo jen tehdy, když někoho mezi sebou popravili, jako Šlinga či Slánského, nebo zavřeli protože moc kradl, jako Baráka v 60. letech, nemluvě o pozdějším odstranění Dubčeka. Takže OK, s tím se nějak počítá. Ale aby nám tady zaváděli totalitní móresy s dopadem na obyčejné lidi, to by si opravdu odpustit mohli. To je totiž opravdová velezrada na zbytku národa, který v roce 1989 vyšel do ulic právě proto, že už měl dost všelijakých tajemníků. Ještěže aspoň máme ten Nejvyšší soud s opravdovými znalci práva.

Článek začíná zmínkou o burze odznaků, a tak si vybavuju, když jsme jako kluci chodívali na podobnou pravidelnou nedělní burzu naproti brněnskému nádraží. Měnit či přímo kšeftovat s mnoha odznakovými úlovky, kterých jsme mívali habaděj i díky brněnským veletrhům, či motocyklové Velké ceně. Když někdo vyžadoval za svůj odznak nepřiměřenou hodnotu, mohl si být jistý, že uslyší „seš blbej nebo navedenej?“ Kde by mě tehdy napadlo, jak bude tato otázka aktuální o půl století později, ve světě dospělých lidí, často i vysokoškoláků.