Nikdo teď neobhajuje naši totalitu víc než skupina bratří Mašínů

Přesněji řečeno, kvůli zpackanému přístupu k této kauze ze strany našich médií, historiků a dalších odborníků včetně většiny politiků,  nyní vznikl až idylický obraz totalitního  Československa. Podle tohoto vnímání byla po r. 1948 jistá omezení, zejména kvůli závislosti na Sovětském svazu, ale třeba proti Protektorátu to byla procházka rajskou zahradou. Sice nějaká, nyní již vetchá stařena, tehdy jako rychlokvašená prokurátorka odsoudila k smrti nějakou doktorku Horákovou, ale to bylo na příkaz Moskvy, takže proti tomu stejně nemohla nic dělat, navíc o tom nerozhodla sama, a ke všemu byla tehdy nezkušená, takže se těžko mohla vzepřít. 

Proč by to taky dělala, když na tom asi něco stejně muselo být, vždyť jinak by přece popravu té Horákové nežádaly statisíce pracujících v nejrůznějších peticích. Jestli bylo tehdy někomu ublíženo, tak to byli spíš manželé Rosenbergovi v USA, které nechala popravit samotná americká vláda, aniž by to žádali američtí občané, jako tomu bylo u nás. Ale i kdyby, taková prostě byla tehdy doba, těsně po válce, kdy spolu začaly soupeřit dva systémy, a tak se i nějaký drobný přehmat mohl přihodit.

Důležité bylo ovšem to, že život šel dál, napravovaly se válečné škody, budovala se nová moderní odvětví, rodily se děti, počaté po dlouhé době již v míru. Lidé drželi při sobě, a těšili se jak ze šťastné přítomnosti, tak z radostné budoucnosti. Jen vzpomeňme na ty skvělé autentické filmy s Jaroslavem Marvanem, Dovolená s Andělem nebo Anděl na horách a další, tolik veselí, radosti a humoru. A  ještě ta vtipná a zároveň uklidňující volba jména filmového hrdiny, dávající jasně najevo, že nikdo nemá nic ani proti andělům. Aby tak ne, copak tehdy někdo zavřel či zbořil nějaký kostel? Dál mohly babičky, tetičky a další chodit na bohoslužby.

A teď si představme, že tuto idylku narušili nějací výrostci, kterým takový - jak se dnes říká pohodový- život nebyl po chuti, a chtěli se dostat na vysněný Západ, kde létají do huby pečení holubi, jak byli přesvědčeni.  Budiž, mohli si jít. Jenže jim bylo málo normálně se vystěhovat, jako třeba Pavlové Kohout a Landovský, které k tomu vláda musela dokonce postrkovat, když přišla na to, že jim socialsmus nevoní. Ani se jim nechtělo v klidu emigrovat třeba ze zájezdu do Jugoslávie, tak jak to učinily bez problémů desetitisíce dalších občanů,  kterým nedocházelo, že všude je chleba o dvou kůrkách. Ne, protože chtěli zbohatnout už před cestou, tak tito pistolníci provedli svou emigraci tím nejhorším způsobem, pomocí loupežných vražd.

Tak nějak je dnes vnímána asi větší částí naší veřejnosti kauza skupiny bratří Mašínů, podobně jako i totalita vůbec. Není to nijak  přehnané, když třeba dnes není vůbec ojedinělá otázka, proč tedy Mašínové normálně neemigrovali jako statisíce ostatních?

Např. v diskusi ke včerejšímu  článku na iDNES o tom, že: "Bývalý příslušník komunistické Státní bezpečnosti (StB) Zbyněk Dudek neuspěl u Ústavního soudu. Žádal o prominutí zbytku trestu 3,5 roku vězení. Dudek podle rozsudku v 80. letech týral v tajné akci Asanace dva odpůrce režimu, aby je donutil k emigraci." to komentoval "wcbaba" /11.08.2010 12:08/ takto: "To jsou paradoxy co ? Někteří odpůrci režimu, aby mohli odejít za hranice vraždili jako Mašinové a některé odpůrce k odchodu musela StB násilím vyhnat."

To dokládá, jak jsme naprosto zaspali pokud jde o to, objektivně a důkladně vysvětlovat i mladé generaci,  co to vlastně byla ta totalita. 

Pokusím se, i na základě několika rodinných zkušeností, vyjádřit k tomu, proč se Mašínové dopustili při svém útěku zabití. Není to jednoduché, protože málokdo z nás zažil tehdejší dobu, navíc by bylo těžké vybavit si po tak dlouhé době autentické reálie, a ke všemu se nenechat ovlivňovat dnešní dobou, nehledě na to, že většina z nás  zná bratry Mašíny už jen jako zralé muže. Musíme ale vzít v úvahu, že byli sotva náctiletí, když jim fašisté popravili otce, a kdy se už také zůčastnili protifašistického odboje. Čili svým způsobem analogie některých dětských bojovníků v dnešní Africe, kteří vnímají smrt jinak než normální dítě či dospívající, neboť se s ní setkávají, smrt je pro ně normální.  Tak jak se s ní setkali Mašínové za války, když je totalitní režim připravil o otce. Jejich otec byl popraven, zatím co větší část českého národa žila normálním životem, lidé pracovali a taky třeba natáčeli filmové veselohry.

Po roce 1948 byla obdobná situace, když někdo pochopil hrozbu totality hned, ale většina vedla podobně klidný život jako za Protektorátu. Včetně natáčení dalších veseloher, jako již zmíněných Andělů. Tady je nutno ocenit všechny členy skupiny bratří Mašínů za to, že se nezařadili do toho poslušného stáda, ale nebezpečí totality okamžitě rozpoznali a začali proti ní vystupovat, a to nikoliv proto, že by třeba měli strach o svůj majetek. Počínali si a vnímali to vlastně úplně stejně jako za války, včetně toho, že i za války bylo zabíjení protivníka běžnou záležitostí, jak se sami seznámili minimálně na případu svého otce. Prostě tak si to zafixovali ještě jako děti, a nový totalitní režim  je v tom jen utvrdil dalšími svými  vraždami. Tedy přesný opak toho, než když se dnes různé humanitární organizace snaží převychovat dětské vojáky v Africe, pro které bylo zabíjení protivníků taky běžné. Na to Mašínové prostor a čas jako dospívající nikdy nedostali, pro ně nastala nová válka.

Takže  neměli a ani nemohli mít tolik zkušeností, jako třeba můj kmocháček, který se narodil počátkem 20. století. O otce přišli ještě jako děti, pak jim umřel i bratr, takže moje babička zůstala sama s pěti dětmi. Ve 30. letech  pak přišli o všechen dobytek, když Uherské Hradiště zasáhla ničivá povodeň, při které zahynulo několik lidí. Mmch. v době, kdy ještě byly všude remízky a nerozoraná pole. Takže tyto drsné podmínky, včetně opakovaných přímých setkání se smrtí způsobily to, že si kmocháček velmi vážil každého lidského života. Jistě i proto měl velké výčitky, když jako partyzán musel koncem války  při záchraně mostu přes Olšavu zastřelit jednoho fašistu, neboť už nebylo vyhnutí. Nic na tom nezměnila skutečnost, že se jednalo o úhlavního nepřítele.

Podobně ani počátkem padesátých let sám nestřílel, když ho postřelili komunističtí myslivci, neboť ho spatřili jak se vydal do lesa pro nějakého zajíce. Ne z rozmaru, ale aby přilepšil rodině, protože jako poslední soukromý zemědělec ve vsi musel odvádět naprosto nesmyslné a téměř nesplnitelné dávky. Takže se pochopitelně nesmířil s tím, že by mu teď ani v lese nemělo nic patřit. Naštěstí se dostal i přes zranění tehdy k nám do Brna, kde ho docházel léčit známý lékař. To bylo výhodou válečných ilegálních organizací, protože lidi věděli, že když se na sebe mohli spolehnout za Hitlera, tak si můžou věřit i za Gottwalda. I když  to zase bylo náročné pro naše, neboť matčina sestra se stala komunistickou funkcionářkou, a tak si lze jen těžko představit obavy našich rodičů z toho, že by se u nás tehdy objevila a našla tam kmocháčka. Takže naši si prožívali pár let po návratu z koncentráků nové drama, a že se nejednalo o malé riziko dokládá to, že v r. 1958 začal na naši rodinu donášet  Státní bezpečnosti můj strýc, jak jsem se nedávno dověděl z archivů StB. Protože strýců mám nebo jsem měl víc, tak  pro úplnost, aby nedošlo k mýlce, byl to strýc Alois. Možná i on přispěl k tomu, že kmocháček nakonec stejně skončil na několik let v Jáchymově, uvidíme co se ještě v archivech najde.

To že je kmocháček v nějakém Jáchymově, to jsem jako malý kluk těžko mohl chápat. Co jsem ale dobře věděl bylo to, že kmocháček je největší dříč na světě. Sedět jsem ho viděl jen tehdy, když se někdy obřadně holil břitvou na dvorku, jinak pořád něco dělal. Často si mě brával jako doprovod, když zapřáhnul  starou stračenu do žebřiňáku a jelo se na šikmá políčka do podhůří Chřibů, někdy i víc než hodinu. To byl pro mě doslova adrenalin, protože jak byl kmocháček přísný na sebe, tak byl stejný i ke mně. O to víc jsem se ale snažil, když bylo třeba do kopce žebřiňák potlačit, a měl jsem radost z každé pochvaly, byť vyjádřené většinou jen pohledem očí.

Máme-li udělat malé shrnutí - Mašínové se dopustili zabití, ale viděno dneškem, neměli to v žádném případě dělat. To si myslím sám taky. Kmocháček se mohl dopustit zabití, když byl sám postřelen komunistickými myslivci /kdo jiný taky mohl mít tehdy legálně zbraň/, navíc by to bylo v sebeobraně, a bylo by to ke všemu pro něj, jeho rodinu  i třeba pro naši rodinu bezpečnější, protože by se dostal k léčení do Brna jistě mnohem snadněji. Přesto to neudělal. V předchozích odstavcích jsem se snažil vysvětlit, proč to kmocháček neudělal. Bylo mu už přes padesát roků, a měl mnohem víc životních i válečných zkušeností.  Rovněž jsem se snažil vysvětlit, proč to naopak udělali Mašínové, byli ještě příliš mladí a nezkušení, a měli vlastně jen válečné zkušenosti.

Skutky Mašínů sám rozhodně umím pochopit, ale už si netroufám odpověď, jestli i omluvit. Ale rozhodně nesouhlasím s poznámkama typu - přece nebudeme oslavovat vrahy. Jsem totiž přesvědčen, že nikdo v této zemi není rád, že došlo k tomu, k čemu došlo.  Proto mi přijde nemístné, že někdo obviňuje z údajného oslavování vrahů naše politiky kvůli tomu, že našli odvahu a přišli se rozloučit s Milanem Paumerem. Nesmíme totiž zapomenout, že kdyby většina národa měla v r. 1948  úsudek jako členové skupiny bratří Mašínů, tak by z jejich strany k žádnému zabití nedošlo, protože by tady žádná totalita nevznikla.. A poctu přišli vzdát jistě jen proto, že Milan Paumer se s komunismem nikdy nesmířil, tak jako málokdo z nás.  

Na druhé straně ovšem musíme Mašínům vytknout to, že zase nerespektovali skutečnost, že ne každý je rozeným odbojářem, že ve velké většině chtějí lidé žít a starat se o své rodiny. To včetně pokladníků a strážníků, kterým taky nemusel být režim úplně po vůli, ale geneticky daná péče o rodinu jim velela zaměstnání vzít. To tehdy Mašínové pod kontrolou neměli, to je fakt. Bez ohledu na to, jak už bylo zde napsáno, co je k tomuto postoji vedlo, a že to zřejmě sami ani nemohli nijak ovlivnit. Při jejich akcích tak došlo k nezvratným událostem, které asi většina lidí opravdu omluvit nedokáže. Ale přes tuto výhradu si zaslouží všichni členové skupiny bří. Mašínů náš respekt za to, jak vždy aktivně poukazovali a dodnes poukazují na nebezpečí komunistické ideologie. A vždy bychom to měli brát v celém kontextu, o což se částečně pokouší  i tento článek. Protože i většina z nás či našich předků přispěla k tomu, jak to tady po únoru 1948 vypadalo, a tak i mnozí z nás mají nějaký podíl  na tom, že na vyznamenání Mašínů to není. Těch několik absolutních činů totiž bohužel není jen Maradonova boží ruka, nad kterou by se ještě dalo přimhouřit oko.

Ale taková byla doba, jejíž obětí jsme byli nakonec všichni, včetně Mašínů. To že budou nakonec bez medaile, jistě přežijí. Bez medaile nakonec skončil i můj kmocháček, a to by si ji možná zasloužil bez žádných výhrad. Ale asi by o ni stejně nestál. I když to, že "podle § 2 odst. 2. věty třetí zákona č. 119/90 Sb. s e  z a s t a v u j e  dne 10.10. 1990 trestní stíhání Františka Šestáka pro zločin velezrady," to by ho potěšit mohlo.

Závěrem na ukázku malý úryvek z knihy Beetles, kde je zachycena vzpomínka na kmocháčka. /Beetles je částečně autobiografický román, který autor blogu vydal pod pseudonymem J. Kudrnáč. Celou kapitolu si v případě zájmu můžete přečíst po kliknutí ZDE./

Nebo jak zachránil na konci války sám proti přesile fašistů most přes

Olšavu, který měl být vyhozen do povětří. Dokonce chtěli po válce most

po něm pojmenovat, což ale odmítl. Dlouho jsem o tom nevěděl. Když

jsme si jednou s kamarádem hráli na vojáky a dělali jsme dřevěnými klacky

po sobě pif paf, kmocháčka to rozčílilo a důrazně nám řekl:

„Nikdy, a ještě jednou nikdy nesmíte mířit žádnou zbraní ani jako, třeba

tím vaším klackem, na člověka!“

Tím moje hry na vojáky skončily, i když byl kmocháček daleko. Příliš

jsem si ho vážil na to, abych si myslel, že nemá pravdu. Jak jsem se později

dozvěděl, byl takový proto, že jednoho fašistu musel při záchraně mostu

zastřelit, jiné východisko neměl, bylo to kdo z koho. I tak to nebylo lehké

rozhodnutí, vyrovnával se s tím pořád.

Takového člověka že by zavřeli? S tím jsem se nemohl smířit. Je fakt, že

odmítal, jako poslední ve vsi, vstoupit do JZD. Ale na svých polích dřel

a dávky plnil. Nevěděl jsem, kde je pravda a hlavně kde je kmocháček.

Protože se nezdálo, že by mi někdo chtěl dát odpověď, raději jsem vylezl

po žebříku na seník, kde jsem tolikrát spolu s ním spal. Tentokrát tam bylo

smutno.