Jeden letní den desetiletého kluka z města, na Slovácku v roce 1958

Abychom nezůstávali pozadu za KSČM v její aktuální snaze přiblížit mládeži dějiny komunistické totality, uvádí se zde jedna knižní kapitola, jejíž děj se odehrává před 50 lety. Také jako malý pokus aspoň trochu přispět k rozšíření  neustále zmiňované malé nabídky literatury nejen o této době, ale knih pro mládež vůbec.  Kdy např. Portál české literatury konstatuje, že "Významným problémem je také nízký společenský zájem o písemnictví pro děti a mládež a jeho reflexe."  Ukázka je z knihy Beetles /J.Kudrnáč-pseudonym/ se svolením nakladatelství © Oldies but Goldies ® Mimochodem, s jednou nenápadnou protikuřáckou pasáží.  

Zdechlina 

Byl jsem s klukama na hruškách, na své oblíbené větvi. Sluníčko na ni svítilo celý den, takže sladších hrušek na stromě nebylo, snad kromě koruny, do které se ale vylézt stejně nedalo. Všichni jsme baštili ostošest, nikdo z nás si v tu chvíli nedovedl představit lepší lahůdku než žlutočervené šťavnaté plody.

Náhle se ozval rachot praskající větve a já se začal řítit k zemi. Jak je možné, že praskla, když jsem na ni lezl za poslední roky tolikrát a vždycky se jen zhoupla? V té rychlosti mně nedošlo, že jsem vyrostl a byl těžší. Strom i jeho větve zestárly, byly křehčí a možná sušší a slabší. S oblibou říkávám někomu, kdo je z něčeho vykulenej Seš z toho celej na větvi! Co bych jen za to být na větvi teď dal.

Vtom se ozval výkřik: „Parakotoul, Beránku!“

Byl to Tonda Měrků. Před časem mě parakotoul učil. Sám ho uměl od staršího bráchy, kterému tajemství paragánského kousku odhalil po svém návratu z války můj strýc Jožka. Ten tady ovšem nebyl. Po převratu se měl jako bývalý major francouzské armády hlásit každý týden na úřadě. Hned při první kontrole mu došlo, že ve vlasti, za jejíž svobodu nasazoval celou válku život, už pro něj není bezpečno. Nezbylo mu, než znovu prchnout z republiky. Občas někdo prohodil, že je jako voják někde v Indočíně, byly to ale jen dohady. Jeho nepřítomnost mě mrzela a moc jsem si přál jednou se s ním setkat.

Místo toho jsem měl zakázáno se o něm byť jen zmínit. Mít v rodině vojáka západní armády bylo nebezpečné. Úplně jsem to nechápal, bojoval v Evropě i Africe proti Hitlerovi, také za Československo, navíc byl šikovný a já jsem se s ním ani nikomu nemohl pochlubit. A že by bylo s čím! Za války dostával v Africe plat třicet tisíc franků měsíčně a třeba litr vína tam přitom stál jen půl franku. Vínu jsem nerozuměl, občas jsem si jen cestou z hospody srkl z bandasky trochu piva, ale bylo jasné, že moci si koupit za měsíční gáži 60000 lahví vína není málo. Když se Jožky po návratu ptali, proč si nic nenašetřil, jen odvětil:

„Ve válce jsou jiná měřítka. Hlavně přežít. Můžete mít zkušenosti, dávat pozor a nedělat blbosti, ale rozhodující je štěstí. Večer se bavíte v poušti s kamarádem, přilítne šrapnel a kamaráda už není. Měl jsem jen kliku, že jsem si náhodou stoupl kousek vedle. Stačí málo, aby člověk ztratil všechno – svůj život. Ve válce nikdy nevíte, jestli tady budete i za minutu. Takže se nedá dělat nic jiného, než utrácet za pití a ženské. Ty jsou krásné všude. Nejhezčí na Jávě a Borneu.“

Není divu, že mě Jáva i Borneo vzrušovaly. Často jsem si představoval sebe s tamními kráskami, z nichž jsem jednu ze zachovalé pohlednice dokonale znal. To muselo být pěkné, povídat si s nimi. Tušil jsem, že Jožka dělal i jiné věci než usmívání či povídání, ale to bylo mimo moji představivost. Tak jsem své úsilí zaměřil spíš na to, abych vyměnil co nejvíc známek z těchto zemí. Nejlepší byly ovšem ty známky na obálkách i s razítky, které po Jožkovi doma zbyly a které kupoval na exotických místech sám. A několik fotek, když třeba dohlíží v Adenu na nakládání tanků na loď, jak mu na Gibraltaru čistí malý kluk boty nebo slavnostní večeře o Vánocích v Belgickém Kongu v roce 1943. Doma jsem o tom s klukama mluvit nemohl, to šlo jen v Míkovicích, kde Jožku znali a tak by si nikdo žádné udávání nedovolil. Tam jsem zase příhodami nikoho ohromit nemohl, znal je každý.

Spíš jsem poslouchal starší, když o něm vyprávěli. Dramatičtější než příběhy o exotických kráskách bylo, jak Jožka popisoval pouštní výcvik v Alžíru. Aby se naučili, jak se dostat z případného zajetí, cvičili tvrdě. Zavázali jim za zády ruce a v padesátikilometrové rychlosti museli vyskočit z jeepu. Komu se přitom něco stalo, měl smůlu a do boje se už nedostal, ještě tak mohl pracovat v týlu. Anebo měli v pouštním žáru na celý den jen sklenici vody, nejen na pití, ještě se museli dokonale oholit. To mně připadalo dobrodružné a nemohl jsem se dočkat, až i mně začnou růst vousy, abych si to mohl na vlastní kůži sám vyzkoušet. Po pravdě řečeno jsem po vousech toužil hlavně proto, abych nevypadal jak holobrádek.

Naštěstí jsem se s Jožkou setkával pořád, i když jen zprostředkovaně. Jako teď přes Tondu Měrkového, když na mě zakřičel Parakotoul, Beránku! Moje kudrnaté vlasy mě dost štvaly, protože byly terčem posměchu, kamkoliv jsem přišel. Kudrnáč, kudrnáč – to jsem musel poslouchat, kdykoliv jsem se objevil na neznámém místě, třeba o prázdninách na táboře. O co milejší bylo Tondovo oslovení Beránku, ze kterého výsměch cítit nebyl, to ovšem vycházelo z Tondova vztahu ke mně.

Tondův výkřik mě probral. Natáhl jsem pravou ruku, kterou jsem se musel dotknout země jako první a hlavu sklonil k hrudníku. Po dopadu musím ruku ohnout, abych přenesl váhu na rameno, a udělat boční kotrmelec. Tak se stalo, kotrmelce byly nejméně tři. V mžiku jsem vstal. Konečně se mi povedl pořádný parakotoul. Dosud jsem jej nacvičoval nejvýš z metru. Tonda podotkl: 

„Doufám, že by to šlo i bez nápovědy! Když už něco umím, tak to musím prodat! Kdykoliv! Někdy další příležitost ani nemusí přijít.“

No jo, vesničtí kluci byli lepší ve všem...

Držet s nimi krok nebylo lehké, leda tak na kole. Vytáhnout jsem se mohl bruslením, uměl jsem přešlapovat i dozadu na obě strany. Ale v parném létě? Neohromil jsem ani tím, že jsem několikrát osobně mluvil se Standou Bábkem, vyhlášeným prvoligovým bekem. Navíc jsem ještě nebyl dresovanej, takže pochlubit se dresem s nápisem klubu taky nešlo.

Auto není vůz

Vesničtí kluci byli lepší ve všem. V lezení na stromy jsem byl vždy pomalejší, hnízdo jsem nenašel nikdy žádné a o tom, že bych mohl sám řídit koňské spřežení jako Tonda Měrků, se mi mohlo jen zdát. S Tondou to byly jízdy, panečku… Když jel třeba s žebřiňákem plným obilí do mlýna, mohli jsme si na vůz všichni naskákat, aniž by nám hrozila od vozky rána bičem. Při naskakování na jedoucí vůz totiž škodolibci volali za vozem, za vozem, aby upozornili kočího na černé pasažéry. Ten se pak oháněl bičem, aby nás přinutil seskočit. Bránil tak přetěžování krav či koní, kteří vůz táhli. Když jsem doprovázel kmocháčka, jehož vůz táhla jen stračena, ani by mě nenapadlo vylézt si nahoru a vézt se. Sám kmocháček chodil vedle vozu, a to i z kopce, aby se moc nerozjel.

Nejlepší jízdy byly tedy s Tondou, když se vozilo seno a my jsme leželi na zádech až nahoře a za příjemného kolébání pozorovali oblohu. V zatáčkách se vůz kolikrát tak nakláněl, až běhal mráz po zádech. Strach z pádu na cestu byl však zbytečný, fůra byla převázána provazem a vždy se vrátila do původní polohy.

Jen jsem si někdy vzpomněl na pana inženýra z baráku, který si jako jeden z prvních v ulici koupil auto – Spartaka. Nic proti autům, ta nás taky začala zajímat. Ovšem když pan inženýr povídal, jak pojede vozem na výlet nebo že musí dát vůz do garáže, bylo to srandovní. Vůz měl kmocháček, s vozem jezdil Tonda. Ale pan inženýr, ten měl jen obyčejné auto.

Darebačky

Na venkově se nikdo nikomu neposmíval, jak bývalo zvykem ve městě. Stačilo pár minut a kluk, který trochu vybočil, ihned získal nelichotivou přezdívku na několik let. Když chtěl hladový Kostelník od spolužáka ve školní jídelně zbylé dva knedlíky a potom nezvládl jednoduchý úkon na pisoáru, začalo se mu říkat Křivochcálek zbytkař. O přezdívce se dověděly holky ve třídě a vyzvídaly. S rozpaky jsme jim řekli, že si při čurání asi nestáhl kůžičku, a tak mu to šlo i na nohavici. Holky se ale nestyděly a smály se, že se svou chcačkou darebačkou takové problémy nemají. To se mně líbilo, protože jsme se bavili o tom, v čem jsme jiní. Škoda jen, že u toho nebyla Jana, jejíž darebačku jsem znal. Vlastně spíš neznal, ale stejně jsem na letmé zahlédnutí ve Věstonicích rád vzpomínal. Považoval jsem to za tajemství, a tak jsem se o tom ani nezmínil klukům, když jsme rozvíjeli debatu, že by nám holky mohly své darebačky ukázat. Záhy jsme usoudili, že k tomu asi nedojde, a začali jsme se věnovat důležitějším věcem, známkám a odznakům. V tom jsme se vyznali. Co kdyby se chtěly výměnou podívat na naše šuliny? To bych teda nepřežil. Mohly by se posmívat a kluci s nimi. Možná ne, třeba ho někdo má menšího, ale jak to mám vědět?

Na venkově to bylo jiné. Asi proto, že si všichni pomáhají, ať už při žních nebo při zabijačce. Tak mně kluci poskytli odborné rady pro ruční rybaření. Vypozoroval jsem, že se musí v klidu počkat, až se objeví ve vodě pstruzi, potom do ní hodit ostrý kámen, aby vodu moc nezčeřil, a hlavně si všimnout, kam se polekaní pstruzi schovávají. Určitě by mě samotného nenapadlo, že při chytání musí jít pod kámen obě ruce vedle sebe, protože jednou rukou se pstruh chytit nedá. Když jsem překonal strach z raků i z porybného a chytil v řece poprvé pod kamenem živého pstruha, ucítil jsem v dlaních jeho chvějící se měkké bříško, byl jsem štěstím bez sebe. Vůbec mně nevadilo, že každý z kluků měl během mých pokusů chyceno pstruhů nejméně pět.

Věděl jsem, že tohle se bude ve škole hodit. Jen to budu muset zmínit jako by o nic nešlo, aby nepadaly poznámky o nějakém camrání. To bude až po prázdninách. Teď jsem řešil problém, s čím na zdejší kluky. Oblíbenou hádanku o převozníkovi, který měl v malé loďce převézt na druhý břeh jednotlivě kozu, vlka a hlávku zelí a kterou ve škole skoro nikdo nevyřešil, tu zvládli místní kluci lehce. Napadlo je, že když po převozu kozy přiveze vlka, musí vzít kozu zpět, aby ji vlk nesežral, a teprve potom jet s hlávkou zelí. Věru žádný problém pro někoho, kdo musel od malička dávat pozor na to, že krůty nesmí sežrat zrní husám, ty slepicím a slepice zase kuřatům. Moc jsem nezabodoval ani hrátkami s češtinou. Kluci ještě ocenili slovo začínající na dvě u, protože dát něco uudit jim vzdálené nebylo. Když jsem ovšem zmínil nejneobhospodařovávatelnější jako nejdelší české slovo, Tonda jen utrousil To myslíš úhor? Kdepak s kudrlinkama na sedláky, ti šli vždy k jádru.

Padla i možnost využít toho, že jsem hrál poměrně dobře šachy, a dát někomu šustrmat mně nečinilo problémy. Školní šachový kroužek přece vedl mezinárodní velmistr František Blatný.

Karty místo šachů

Důvod, proč padla možnost zamachrovat hrou v šachy, byl jednoduchý. Na venkově se nehrají šachy ale karty! Umaštěné, ulepené, otrhané, ale karty. Žádná královská hra s krásnými figurkami. Netušil jsem proč, jen mě napadlo, že balíček karet se vejde do zadní kapsy od kalhot i s hřebínkem, což by se šachovnicí nešlo. Karetní hry jako mariáš jsem nechápal, a tak jsem jen koukal na kluky, jak se u karet pod starou hrušní baví, a přemýšlel, co s mou neutěšenou situací udělat.

Možnost se objevila brzy. Kmotřenka mě požádala, abych s ní jel na trh do Uherského Brodu prodávat jabka. Hned se mi rozsvítilo – koupím tam klukům nové karty! Protože jsem už kapesné utratil, musel jsem přijít na to, kde vzít peníze. Vloni jsem dostal od kmotřenky pět korun, ale na to se spoléhat nedalo. Navíc můžou být karty dražší a co by mně byly peníze platné, kdybych je dostal ve vlaku na zpáteční cestě.

Karty se jinde než v Brodě koupit nedají a kmotřenka se o nich nesmí dozvědět. Kdyby se provalilo, že jsem peníze utratil za karty, byl by oheň na střeše. Každý si pamatoval vášeň strýca Antoša pro karban. Za první republiky si koupil na splátky motorku, na vesnici to byla událost. Hned první večer ji však prohrál v kartách. Ach jo, proč jen musí každý všem vykládat, co vám kdy dal. Tím nemyslím kmotřenku, ta se mně zdála být možným spiklencem, ale po špatných zkušenostech s ostatními jsem musel být opatrný. Co kdyby se podřekla?

Když jsem do kopce na brodské náměstí vynesl nůši plnou voňavých jaderniček, poslala mě kmotřenka k volnému rohovému stolu a odešla zaplatit tržní poplatek. Sedl jsem si na pult, spokojen s dobrým místem. Ještěže jsme jeli dřívějším vlakem a ne jako posledně. Tehdy na nás zbylo zastrčené místo na horním konci, kam přece jen tolik kupujících nepřicházelo.

Kořenářka to zná

Ozval se nepříjemný hlas:

„Čo, mladý pán, odpočíváte na mojom stánku?“

Aniž jsem si všiml, na druhé straně se objevila babka, podle řeči Slovenka, a tvrdila, že tohle je její místo, na kterém prodává vždycky. Bránil jsem se, že jsem tady byl dřív, ale to jsem neměl dělat.

„Hybaj, hybaj,“ křikla bába, až se všichni otáčeli. Když jsem se znovu ohradil, křičela už naplno:

„Nepapuluj, nepapuluj, lebo ak ťa rubnem po vrecku, tak ti čurko stupne!“

Na to jsem, celý červený, neřekl nic, lapl jsem nůši a metl si to co nejdál. Bylo mi jedno, jestli další místo je dobré či ne. Nedovedl jsem si představit, jak by se mně mohl postavit poté, co by mě babka uhodila do kapsy, ale její vyhrůžka zněla tak přesvědčivě, že by toho byla jistě schopna. Už tak jsem měl problémy, když se mně postavil sám od sebe. Měl jsem strach, že je to něco vadného, jinak bych to přece musel vidět i u někoho jiného. Myslím u kluků, protože u psů nebo býků jsem to viděl. Někdy jsme chodili tajně do družstevního kravína, kde kluci býkům do něj šťouchali klackem, a bavili se, jak býci poskakovali. Takže jsem tušil, že to tak v přírodě je, bližšího jsem ale nevěděl nic. Ani slovo jsem nenašel v žádné knížce. I když byly pro kluky. Malý Bobeš, celá knížka o klukovi – a nic. Nebo Srdce od Edmonda de Amicise. Všechno o klucích, nejen italských, ale vlastně z celého světa, a taky nic. Tak jsem měl strach, že není normální, když se začne poklopec napínat až k prasknutí. To jsem musel dát ruku do kapsy a přitlačit si jí šulina k tělu, aby si toho nikdo nevšiml.

Pro jistotu, aby to vypadalo nenápadně, dával jsem do kapsy i druhou ruku. V takových chvílích mě dokázalo nejvíc naštvat, když mě nějaký přemoudřelý dospělák vyzýval, abych si ruce z kapes vyndal, že to je neslušné. To jsem se snažil rychle zmizet. Záviděl jsem holkám, že je takový problém trápit nemůže. A teď, před tolika lidmi, nějaká babka dává na vědomí hrozné tajemství, že mně někdy ztvrdne a postaví se, a dokonce to, že by to sama zařídila. Ještěže u toho nebyla kmotřenka. Ta přišla až po chvíli, na nic se nevyptávala a i s místem byla spokojená.

Kmotřenka měla hlavní slovo, já jsem bral z nůše jabka a vážil je mincířem. S napětím jsem sledoval, jak kmotřenka ukládá papírové koruny, tříkoruny a pětikoruny, jednou dokonce desetikorunu, do hluboké kapsy svého vyšívaného fěrtošku. Na talířku zůstávalo jen pár drobných. Nepřipadalo v úvahu, že bych se nenápadně mohl zmocnit nějaké bankovky. Bylo to hrozné, přemýšlet o okradení kmotřenky, která na mě byla moc hodná a navíc s ní byla i legrace.

Jednou, když jsem nakoukl do chlíva, kde právě dojila stračenu, neváhala zmáčknout vemeno naplno a z dobrých tří metrů mě zasáhla teplým mlékem do obličeje. Když jsem začal pištět kmotříííí néé, dala si jen prst ke rtům, abych nevzbudil pozornost přísného kmocháčka.

A já jsem se cestou vlakem do Brodu rozhodl, že svoji báječnou kmotřičku okradu! Kvůli kartám pro kluky. Měl jsem výčitky, bral jsem v úvahu i možné tresty, ale nic mě už nemohlo zastavit. Plán zatím vůbec nevycházel, protože kmotřenka měla peníze pod kontrolou. Množství jablek v nůši se povážlivě zmenšovalo, a tak jsem byl stále nervóznější. Nejhorší bylo, když mě chválili, jakého že má kmotřenka šikovného pomocníka. To se ozval můj vnitřní hlas a začal naplno křičet: Ne pomocníka, ale zloděje, zloděje! Situace se stávala zoufalou, když tu:

„Půjdu něco koupit, tak prodávej sám,“ řekla kmotřenka.

Začal jsem kombinovat:

„Všimla si, kolik zůstalo v nůši jablek?“

A protože pohyb na náměstí ustával:

„Přijde ještě někdo?“

Vedlejší trhovkyně odešla, a tak jsem zůstal v rohu tržiště sám. Tím jsem získal klid, protože odpadlo nebezpečí, že by kmotřence řekla, co se u našeho stolku dělo. Vtom se objevila docela hezká dívka a způsobně se zeptala, po kolika jablka jsou.

„Po dvou korunách,“ řekl jsem.

„Tak já skočím pro dědu,“ odběhla.

Začal závod s časem. Kéž by přišli, než se kmotra vrátí! Podařilo se a děda mně vyrazil dech:

„Tož nám daj pět kilo.“

Celý šťastný jsem začal vážit. Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš. V okamžiku, kdy jsme drželi desetikorunu, děda, aby jí zaplatil, a já, abych si ji převzal, objevila se sousedka Varmužová. To bylo horší, než když u mě učitelka našla fotku herečky s nahýma prsama, kterou jsem vytrhl z předválečného filmového časopisu, abych mohl machrovat před spolužáky. Znovu budu přistižen! Ale sousedka přece nemůže vědět, že chci desetikačku ukrást. Nenápadně jsem zmáčkl peníze v ruce a řekl jí, že kmotřenka šla nakupovat.

Na klidu mně to nepřidalo. Co když jí to vyzradí? Prodal jsem ještě dvě kila, když se kmotřenka vracela i s Varmužovou. Musel jsem se rozhodnout, jestli mám utržené peníze přiznat. Když se obě loučily, zmizela bankovka v zadní kapse mých kraťasů.

„Prodal jsem dvě kila,“ sdělil jsem kmotřence třesoucím se hlasem, i když se na nic neptala.

„Vem si loupáčky, sú moc dobré,“ nabídla mně sáček s pečivem.

„Skočím si do trafiky, jestli nemají Stadión,“ řekl jsem s plnou pusou, jistý si tím, že nemůže tušit, že vychází v sobotu a ne uprostřed týdne. Vzápětí jsem se zděsil dalšího nebezpečí. Na talířku bylo hodně pětadvacetníků a kmotřenka mě mohla požádat, abych jí dvě koruny, co mám na časopis, vyměnil za drobné z talířku. To, že jsem přijel do Brodu bez peněz, vědět nemohla. Ale když jsem řekl, že jdu pro Stadión, měl bych u sebe mít alespoň dvě koruny. Které jsem neměl, protože mými jedinými penězi byla ukradená desetikoruna. Pak jsem ale využil příchodu jedné paní a zmizel.

Klid trval pár vteřin, objevilo se další úskalí. Jistěže by kmotřenka neměla ani ponětí, který den do trafik přichází. Kdyby nebylo minulé soboty. Byl jsem pro Stadión v Kunovicích a našel v něm reportáž o našem utkání s Argentinou na Mistrovství světa v kopané ve Švédsku, které jsme vyhráli 6:1. Napsali, že můj hrdina Vlastimil Bubník nakonec nebyl nominován. To mě štvalo, protože jsem se těšil, jak tam dá nějaký gól. Na mistrovstvích v hokeji dal gólů desítky, ale tímto gólem by se stal jediným člověkem na světě, který dokázal skórovat na světovém šampionátu jak v hokeji, tak v kopané. Alespoň jsem se uklidnil tím, že dal gól v Brně v kvalifikaci proti NDR, a to bylo vlastně také mistrovství světa, tak co. Ve Stadiónu to nikoho nenapadlo. Tak jsem tuto důležitou věc sám sděloval na potkání všem kolem včetně kmotřenky. Ji to zaujalo nejméně, ale co když si pamatovala, že to bylo v sobotu?

Nezbylo mi než riskovat. Po vstupu do trafiky jsem se ocitl v jiném světě, obavy zmizely. Bylo tam jako v ráji. Nezvyklá vůně tabáku dodávala tajemnou atmosféru. Jediné dva časopisy na pultě mě nezajímaly, protože Mateřídoušku jsem už nečetl a Nová doba vypadala bez fotek a obrázků divně. Vedle plných poliček s cigaretami bylo to nejdůležitější – krabice s balíčky KARET! Hrací karty pikety, Obchodní tiskárny Kolín. A ještě cena, 7 Kčs. Bylo vyhráno. Kluci mě začnou uznávat a nebudou na mě jenom hodní, protože jsem z města nebo proto, že kmocháček sám zabránil fašistům vyhodit most přes Olšavu nebo že jediný z celé vesnice ještě není v JZD.

„Prosím jedny karty,“ řekl jsem důrazně, aby prodavač nezačal přemýšlet, že mně bylo deset teprve nedávno. Položil jsem na pult desetikačku tak, jako kdybych karty kupoval každý den, a všechno vyšlo. Už to muselo klapnout, po všem, co jsem si vytrpěl. Dal jsem balíček do kapsy, vzal si drobné a vyběhl ven, aby si prodavač vše nerozmyslel. Teď jen pozor, aby si kmotřenka nevšimla, že v kapse něco mám. Ve vlaku jsem s vnitřními výčitkami přijal pětikorunu za pomoc, ale v duchu jsem už byl s klukama.

Po návratu jsem pomohl donést prázdnou nůši k oprýskaným dveřím stavení, ani jsem nepohladil Astu a upaloval jsem za klukama s novým, neposkvrněným balíčkem karet. Nebylo v té chvíli šťastnějšího člověka než mě, když jsem viděl, jak kluci mastí karty o sto šest. Počárané a špinavé, prostě odrbané staré karty! Já jim teď nesu dárek v podobě nových karet, ještě vonících tiskárnou. Vysloužím si uznání, že jsem schopen něco vymyslet a zařídit, navíc se to týká karet. Už nebudu nemožným klukem z města, ve všem posledním.

„Kluci, byl jsem s kmotrou v Brodě a koupil jsem pro nás karty, úplně nové! Nate!“ hodil jsem balíček mezi ně. Čekal jsem, kdo mě pochválí první.

„Nové karty, ty sú dobré leda pro baby na kanastu,“ promluvil Pavel a pokračoval:˝

„Cigarety si měl kúpit, a ne karty!“

Krve by se ve mně nedořezal. Zhroutil se mi celý svět! Já hlupák, co tam bylo cigaret. Mnohem lacinějších než karty. Džunky, Globusky, Partyzánky za korunu šedesát. I Lípy tam měli. Ty stály už dvě koruny, ale i tak, čtyři krabičky jsem mohl koupit, možná i víc. A já pitomec musím koupit zrovna karty. Které jsou na nic. Nebyl jsem schopen vydat ani hlásku. Upřímně řečeno, bylo mně do breku, ale věděl jsem, že to musím ustát. To jsem se od kluků naučil, že brečí jen baby. Co bude dál? Čas se vlekl pomalu, nevnímal jsem nic. Až promluvil Tonda Měrků:

„Do řiti s cigaretama! Podívajte sa na Škráška, kúří jak fabrika a potom mu pytel visí jak zdechlina!“

Save Our Souls

Byl jsem zachráněn. Zlatej Tonda. A volání SOS? To jsme s Kotletou v zeměpise probírali. Pamatoval jsem si to i anglicky. Save our souls. Spaste naše duše. Někdo měl ve škole všetečnou poznámku, co nám pomůže, když někdo zachrání duši, ale ne tělo. Avšak co ta morseovka? Tři tečky /se ke ra/, tři čárky /ó náš pán/ a zase se ke ra. Vždyť jsem žádný signál nevyslal. Tonda ještě neskončil:

„Dajte sem ty nové karty !“ řekl.

„Ty staré sú dobré leda tak večer do hospody, kde není pořádně vidět. Sú moc označené! Ať si jich Pavel nechá, od včilkaj sa bude hrát jen novýma.“

Po kartách jsme se domluvili, že večer půjdeme na štiky ke slepému ramenu Olšavy, kde bylo možná víc dobrodružství než v Amazonských pralesech. Majestátně létající a přistávající vážky byly střídány houkajícími sovami a sýčky, žabince s kvákajícími žábami občas rozrazil plácnutím sumec a dravé štiky hrozivě slídily po kořisti.

Odkvapil jsem na večeři. Když jsem procházel síní, spatřil jsem kmotřenku, jak usedavě pláče. Rázem mi bylo všechno jasné a utekl jsem dvorem na mlatevnu. Tak Varmužová kmotřence řekla, že viděla, jak jsem prodal pět kilo jablek. Ta teď ví, že jsem ji okradl. Moje nejmilejší kmotřička, která mně smažila slepičí krev a dávala to nejlepší. Jak se jí podívám do očí? Po chvíli jsem se ale vrátil, o večerní rybaření jsem nechtěl přijít. Smutní byli všichni, tedy až na kmocháčka, který byl pryč. To už jsem byl hodně zmatený. Věděl jsem, že deset korun je dost peněz, ale když to mám na dva měsíce jako kapesné, tak bych to mohl nějak splácet. Pětikorunu bych mohl vrátit okamžitě. Akorát je blbý, že jsem to kmotřence ukradl. Začal jsem si chystat přiznání, že to bylo kvůli kartám pro kluky.

Vtom mi řekli, že kmocháček odjel na brigádu do dolů v Jáchymově. Vyskočil jsem radostí, tak kvůli tomu jsou smutní? Žádná ukradená desetikoruna v tom není, na nic se nepřišlo. Začal jsem povídat, jak u osmáků dělali nábor do ostravských dolů a jaká je v dolech legrace, že si horníci hodně vydělají a ve volném čase jsou samý sport. Kupodivu to nikoho nezaujalo, naopak mě někdo vystrčil na dvůr, abych si šel hrát. Ještě jsem zaslechl něco o hospodářství a žních.

Jak se začalo smrákat, vydal jsem se k řece za klukama. Zmínil jsem kmocháčkův odjezd na brigádu do Jáchymova, což je na jedné straně špatné, protože kmotřenka bude na žně sama, ale na druhé straně on vydělá v dolech hodně peněz, takže se to vyrovná.

Tonda mě vzal kolem ramen:

„Strýca odvézli do Jáchymova, ale do kriminála. Ale nic sa neboj, on je silný chlap a brzkaj sa vrátí.“

 Byl jsem otřesen a nepřítomně jsem prohlásil, že na ryby nepůjdu. Cestou jsem vzpomínal na kmocháčka a přemýšlel, proč ho asi zavřeli. U olší jsem si vybavil, jak jsem tam nedávno viděl dva zajíce. Když jsem to vykládal, kmocháček se zeptal na přesné místo. Dále jsem tomu nevěnoval pozornost, jen mě večer překvapili dva ušáci visící v komoře na háčku. Ale i kdyby je kmocháček upytlačil, za to se do kriminálu snad nechodí, navíc nikdo cizí o tom nevěděl a zajíci se stejně brzo snědli. Je tedy pravda, že kmocháček každý večer poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, o tom ale nikdo jinde nemluvil, tak ho za to nemohli zavřít. Ani za chození do kostela ne.

V tom jsem s ním docela souhlasil. V kostele mě to nebavilo a chodil jsem tam jen kvůli babičce Rozálce. Nebo pro těch deset korun, co mně každé prázdniny dala? Asi to bylo tak na půl, i když možná kvůli penězům trošku víc. Když jsme u dělení, babička mě naučila nejlepší způsob, jak se s někým opravdu spravedlivě o něco rozdělit. Jeden to rozdělí na poloviny nebo třetiny, podle toho, kolik jich je, další pak volí, kterou část si vezme. Je v zájmu děliče udělat všechny díly stejné. Jinak by na něj zbylo nejméně. Jak ovšem Rozálka podotkla, nejlepší je když jsou lidé přející.

Co se týká chození do kostela, v tom byl kmocháček asi největším komunistou. I když to asi není správně řečeno, protože hodně komunistů se přetvařovalo a do kostela stejně chodilo. Na farářích kmocháčkovi vadilo, že se často chovali jinak, než kázali, a v tom byli jako komunisti. Nikomu však ateismus nevnucoval. Jen někdy poznamenal, že když je Všemohoucí tak mocný, proč dopustil hrůzy jako fašismus a komunismus. Ne nadarmo se po vsi říkalo, když kmocháček náhodou kvůli svatbě nebo pohřbu do kostela zašel, že kostel asi spadne. Jaký rozdíl proti komunistům s průkazem a horlivým jézédákům, kteří naplnili vesnický kostel každou neděli. Proto jsem věřil, že je na brigádě a ne v kriminále.

Nebo jak zachránil na konci války sám proti přesile fašistů most přes Olšavu, který měl být vyhozen do povětří. Dokonce chtěli po válce most po něm pojmenovat, což ale odmítl. Dlouho jsem o tom nevěděl. Když jsme si jednou s kamarádem hráli na vojáky a dělali jsme dřevěnými klacky po sobě pif paf, kmocháčka to rozčílilo a důrazně nám řekl:

„Nikdy, a ještě jednou nikdy nesmíte mířit žádnou zbraní ani jako, třeba tím vaším klackem, na člověka!“

Tím moje hry na vojáky skončily, i když byl kmocháček daleko. Příliš jsem si ho vážil na to, abych si myslel, že nemá pravdu. Jak jsem se později dozvěděl, byl takový proto, že jednoho fašistu musel při záchraně mostu zastřelit, jiné východisko neměl, bylo to kdo z koho. I tak to nebylo lehké rozhodnutí, vyrovnával se s tím pořád.

Takového člověka že by zavřeli? S tím jsem se nemohl smířit. Je fakt, že odmítal, jako poslední ve vsi, vstoupit do JZD. Ale na svých polích dřel a dávky plnil. Nevěděl jsem, kde je pravda a hlavně kde je kmocháček. Protože se nezdálo, že by mi někdo chtěl dát odpověď, raději jsem vylezl po žebříku na seník, kde jsem tolikrát spolu s ním spal. Tentokrát tam bylo smutno.

© Oldies but Goldies ®

/kniha Beetles je k dostání v pevné vazbě za pouhých 149 Kč  v Paláci knih Luxor v Praze, Václavské náměstí 41,  v Brně např. v knihkupectví Jiří Šedivý, Masarykova 6 nebo na internetu přes Kosmas.cz

Knihu doporučuje i Výzkumný ústav pedagogický v Praze:

Publikace předkládá osobní výpověď chlapce vyrůstajícího v době totality. Přestože příběh není zatížen detailními faktografickými údaji nebo daty, je možné si na jeho základě udělat představu, jak se tehdy dospívající mládeži žilo, jak vnímala tuto dobu nesvobody. Knihu lze doporučit nejen jako kvalitní a velmi čtivý příběh, ale také jako podklad pro výuku doby 50 a 60. let 20. století v Československu. Osobní vyprávění dospívajícího chlapce, jeho postřehy, pocity, jeho zážitky se mohou stát přístupnou cestou, jak dnešním žákům přiblížit život v této době. ·Pod názvem Beetles jsou v malý román shrnuty střípky příhod několika kluků z přelomu padesátých a šedesátých let. Stejně jako dnešní kluci museli stihnout hodně. Objevit svá i dívčí těla, včetně duší, proniknout do tajemství sportu, hudby nebo třeba cizích jazyků. Navíc se tehdy museli učit kličkovat v totalitě, což vedle mnoha dobrodružství přinášelo i spoustu problémů. Zkušenosti jim přišly vhod na prahu dospělosti, kdy se rozptýlili do nemocnic nebo uhelných skladů, na prvoligová hřiště a kluziště, na železnici i do hotelů. Někteří působili v divadle Husa na provázku a na koncertních pódiích, jiní zase psali písničky jako Válka je vůl nebo Paráda. Mnozí z nich po dlouhou dobu neuplatnili v Československu vůbec nic, neboť se octli v emigraci. Ať doma či v zahraničí hrála vedle vlastních schopností roli náhoda, štěstí a v té době i to, jak pečlivě si koho všímala Státní bezpečnost. V románu až na malé výjimky nefigurují dospělé postavy a vůbec žádné figury rodičů ani představitelů komunistické nomenklatury, přesto je s narůstajícím věkem protagonistů věrně zachycena jejich neustálá a často dramatická konfrontace s totalitní mocí.

• Kudrnáč, J.: Beetles, Oldies but Goldies. Brno, 2006.
•  © Výzkumný ústav pedagogický v Praze. Metodický portál www.rvp.cz, ISSN: 1802-4785