ČT připomenula výročí srpna 1968 opravdu stylově

S odstupem několika dní lze s povděkem kvitovat jedno dramaturgicky dokonalé připomenutí srpna 1968 v České televizi, s přesahem do dnešních dnů. Vedle mnoha tradičně se opakujících repríz, jako je např. film „Nesnesitelná lehkost bytí“, se podařil ČT přímo husarský kousek, když uvedla film „Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka“. Ne ovšem tak, že by jej, jako možná nejlepší pořad o srpnu 68 vůbec, zařadila do tomu odpovídajícího vysílacího času. To by bylo příliš jednoduché, a hlavně těžko by tak mohl film vyvolat vzpomínky na náročné a složité pašování informací do vysílání, ať už pod sovětskými samopaly, či později pod dohledem kolaborantských normalizačních televizních papalášů.

Jistěže jen proto tedy ČT zařadila film do vysílání 21. srpna ve 23:05, když jej pak ještě vtipněji opakovala až v neděli po sobotní půlnoci v 1:55, to vše na nenápadném kanále ČT Art. Film zachycuje příběh rodiny známého režiséra /i herce, např. z Pelíšků/  kterou zastihla sovětská okupace v roce 1968 v Itálii.  O scénář a režii se ve svých třiadevadesáti letech postaral sám Jiří Krejčík, když se vydal se svým synem kameramanem Jiřím Krejčíkem ml. do Itálie, aby putovali po stopách první společné rodinné dovolené v létě roku 1968.

Kouzlo filmu spočívá také v tom, že ač byl v době sovětské okupace Jiří Krejčík již dávno úspěšným režisérem, tak se svou rodinou při cestě do Itálie poruchovou škodovkou trpěl nedostatkem valut tak jako kterýkoliv další náš turista v té době. Pochopitelně s výjimkou rudých papalášů. Podobně musel řešit své úvahy o případné emigraci, což je v tomto díle podáno možná přesvědčivěji, než v nejslavnějších knihách či filmech na tohle téma.

Za zmínku stojí také Krejčíkova připomínka toho, což se dodnes pořád přehlíží, že v roce 1968 byli na našich ambasádách zaměstnáni výhradně nejkovanější komunisti, nakonec stejně jako i potom. Krejčík vypráví, jak „se před ambasádou v Římě scházeli Češi a Slováci a čekali na zprávy z Prahy, ale zprávy nepřicházely. Kulturním atašé tady byl jakýsi soudruh, stalinský komunista – pozor na ně - a vždy odpoledne tak kolem páté vyběhl synek soudruha atašé s tím, že tatínek spí. Tak tatínek hajal a tak jsme se rozešli, a řešili jsme zásadní otázku, jestli emigrovat nebo se vrátit do vlasti. Ale jednoho dne přišla kritická zpráva, že zavraždili Dubčeka. No to byla rána, jenže to bylo asi jen přání soudruha kulturního atašé, pak to dementovali.“

Tady je třeba poznamenat, že je jistě škoda, že dodnes většinou nevíme, jací lidé pracovali na našich ambasádách jak v té době, tak později za normalizace, a kde se pak uplatnili po roce 1989. Ale třeba se do toho jednou pustí Ústav pro studium totalitních režimů, až si vyřeší své personální otázky a bude tak mít víc času na vlastní činnost.

Krejčík mj. zmiňuje „Zůčastnil jsem se v Římě diskuse v časopise L´Espresso, nikdy jsem ovšem to číslo pak neviděl, a tak jsem nevěděl co všechno tam dali. Děsil jsem se toho, jestli se ten římský časopis L´Espresso dostane do Prahy.  Ale s podivem, natočil jsem pak ještě tři filmy. Ústřední dramaturg filmového studia Barrandov – ten ničemnej úplatkář, vybíral od režisérů 50% jejich honorářů, agent KGB, lidská bezcharakterní bestie – napsal do mého komplexního hodnocení - „Krejčík podepsal kontrarevoluční výzvu Dva tisíce slov, a protisocialistický postoj demonstroval na tryzně u Masarykova hrobu v Lánech. Slib co dal president Svoboda, že nikdo nebude za své postoje popotahován už neplatil. Byla mi znemožněna práce na sedm let.“

 Tady si tedy zřejmě i tak dovolila ČT hodně, připustit Krejčíkovu zmínku o tom, jak někteří normalizační soudruzi hned po ruské okupaci pochopili systém finančních provizí u odpovědných soudruhů ze státních podniků. Je docela možné, že třeba i aktuální kufřík v hodnotě 50 mega z Homolky vzniknul i díky nějaké podobné inspiraci z let normalizace. A protože se tomu po roce 1989 nikdo nevěnoval, když zřejmě i takovému kulturnímu expertovi jako Václavu Havlovi tohle vše uniklo, takže žádný takový vyděračský dramaturg na pranýř nešel, tak se vše podobné nenápadně znormalizovalo i pro dnešní demokracii.

Ale přeci jen jedna dobrá zpráva. I když o tomto srpnovém výročí byla Krejčíkově filmu věnována nejnevhodnější vysílací doba, zřejmě proto, aby se onen komoušský korupční dramaturg příliš nepodráždil, protože jistě zaujímá i dnes nějakou významnou funkci, už jsme na tom lépe než za rudé cenzury. Film je totiž k dispozici na internetu, aspoň tedy zatím, než si někdo bouchne do stolu. Stačí si jen zadat „„Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka“, a hned první odkaz co vyskočí nabídne přehrání.