Pohled na krojované byl balzám na dušu i v koncentráku

Včerejší fototéma  „Krása lidových krojů“ v Magazínu Dnes bylo zakončeno citací paní Ludmily Hrdinové v hluckém nářečí: „Pohled na krojované je takový balzám na dušu. Když vidíte, jak sú ludé krásně oblečení, nastrójeni, čistí, je to prostě zážitek.“ Což potvrzují všechny fotografie, včetně třeba oblíbené Ivy Pazderkové, rodačky z Uherského Hradiště. 

 O to víc musela tato výstižná slova o krojovaných získat na účinku v temné beznaději nacistických koncentráků, o čemž se mohla přesvědčit moje matka. Před válkou se seznámila s otcem, který pocházel z Míkovic, které vlastně dnes už také jsou součástí Uherského Hradiště. Otec se hned po okupaci zapojil do odboje, ve kterém pokračoval i po svém uvěznění v Kounicových kolejích v Brně. Motáky psané inkoustovou tužkou na toaletní papír vynášela při návštěvách tehdy pětadvacetiletá matka, která se musela usmívat na esesáky a tak je rozptylovat, aby je nenapadlo přikročit k její osobní prohlídce. To se dlouho dařilo, takže otci začali spoluvězni přezdívat poštmistr, neboť tak zabezpečoval vynášení motáků i pro mnoho dalších vězňů. V přiloženém motáku otec mj. píše, že „koncentráky v Německu jsou vesměs přeplněny.“ 

Jistě se tím vězni hodně utěšovali, ovšem většině to nakonec nevyšlo, a když byla jednou při vynášení motáků matka přeci jen přistižena, tak byl otec poslán do Dachau, a ona do Ravensbrücku. A právě tam jí  dodala hodně sil pohlednice od budoucí tchýně Rozálie a dalších z otcovy rodiny. Pohlednici se jí neuvěřitelně podařilo uchránit po celou dobu svého pobytu v koncentráku, byť dost riskovala třeba i proto, že známku s nenáviděným Hitlerem okamžitě strhla. 

Matka i otec koncentráky přežili,  v Buchenwaldu ovšem zahynul matčin otec. Během tří radostných let po válce do února 1948 se pak i matka mohla radovat ve slováckém kroji.