Ani na 1. Máje se za totality všichni komunisti nechlubili

Dnešní mladí se při četbě o milionech komunistů totalitního Československa možná domnívají, že se tito občané svým členstvím v KSČ nějak chlubili, a že podobně na potkání chválili politiku Komunistické strany Československa či Slovenska. /To není žádný vtip, v totalitním Československu  byly komunistické strany opravdu dvě, jedna pro celou republiku, ale Slováci měli k tomu  ještě i svou vlastní Komunistickou stranu Slovenska./ Opak je však pravdou, neboť na veřejnosti se tím chlubila pouze komunistická /a tedy tehdy jediná/ média, a ti největší papaláši, kterým nic jiného nezbývalo. Běžný straník své členství v KSČ skrýval jako by to byl největší zločin, nakonec už tehdy bylo drtivé většině jasné, že to byla zločinná organizace, čili každý z nich se tak choval zcela racionálně. 

Tady je třeba zdůraznit, že bychom měli vždy rozlišovat, jak se kdo choval. Jistěže do KSČ vstoupili mnozí lemplové a brali to jako výtah k moci, zvláště ve spojení s StB. Na druhé straně právě díky vstupu do KSČ mohla třeba spousta lékařských kapacit  pomáhat zvyšovat úroveň našeho zdravotnictví, z čehož měli prospěch všichni, včetně disidentů. Což se týká i dalších profesí.  Vyčítat bychom to ovšem měli těm, kteří toho zneužívali ve svůj osobní prospěch, a přímo škodili druhým. Navíc je třeba zřejmé, že opravdu „slušný“ bývalý komunista, který do KSČ vstoupil jen kvůli své profesi, to i dnes bere jako jistou kaňku, kvůli které by třeba nikdy nekandidoval na presidenta. 

 Média představovala občany kapitalistických zemí třeba pomocí karikatur válečných štváčů s doutníky a řetězy v rukou, kterými mlátili porobené dělníky, hlavně přetiskovaných v satirickém  Dikobrazu ze sovětského časopisu Krokodýl. Pochopitelně nechyběly ani informace o demonstracích a stávkách, které měly nebohým obětem imperialistů pomoci zlepšit jejich nelidské životní podmínky. Tato rudá propaganda ovšem dostávala trhliny kdykoliv se našinec vydal třeba na brněnský mezinárodní veletrh. Kapitalista, vystavující skvělé výrobky svých zotročených dělníků totiž vypadal většinou sympaticky. Podobně nevypadal nijak zbídačeně ani samotný dělník z Rakouska, SRN či Itálie, když se přijel podívat  na Velkou cenu motocyklů do Brna,  což bylo navíc potvrzeno jeho nádherným autem či skvělou motorkou.

Na rozdíl od Rudého práva tak těžko mohl nějaký komunista kolegům v práci tvrdit něco o úspěších socialismu a bídě Západu, když se spolu podnikovým autobusem vydali taky třeba na mezinárodní výstavu potravin Salima, kde si  mohli nejen prohlédnout ale i koupit skvělé výrobky ze Západu /tehdy to opravdu ještě byla stoprocentní kvalita/. Nejhorší pak bylo, když se cestou zpátky z veletrhu rozhrkaná Karosa porouchala. To si mohli od plic zanadávat jen nestraníci, soudruzi museli mlčet, aby nebyli za úplné šašky. Až jich bylo jednomu líto. Pochopitelně byly i výjimky, když se nějaký soudruh přivedl do podroušeného stavu, tak někdy neváhal použít komunistickou rétoriku i soukromě, jak dokládá následující knižní ukázka:

Bez rizika byla jiná příhoda o tom, že ne všichni se soudruhů bojí.

Vyprávěl ji Petr Kuchař. Jejich známý Flinc pracoval v recepci hotelu na

Lenince. Jednou ubytovával dva funkcionáře na dvoulůžkový pokoj. Ti na

sjezdu slavili další vítězství KSČ, k čemuž jim vydatně pomáhaly alkoholické

nápoje, ještě nedávno označované za buržoazní. Na to soudruzi zapomněli

stejně jako na skromnost a slušné mravy. A protože jeden z nich byl

zřejmě důležitější než druhý, začal neurvale vyžadovat pokoj jen pro sebe.

Flinc měl téměř obsazeno a soudruhy nemiloval. Ani ho nenapadlo vyvíjet

snahu a s úsměvem ukázal objednávku na dvoulůžák. Za to se mu dostalo

odplaty:

„Víte, kdo já jsem? Zítra o tom budu referovat na kávékáeščé a uvidíte,

jak s váma zatočí!“

Recepční zachoval klid a s údivem se zeptal:

„Vážený soudruhu, proč mně vyhrožujete Krajským výborem KSČ ?

Myslel jsem si, že stranu by lidé měli mít rádi, milovat ji. Ne se jí bát! A vy

mě chcete nechat potrestat za to, že se řídím objednávkami, a tedy za plnění

povinností. Pokud vám dám další pokoj, zůstane kvůli tomu bez ubytování

jiný pracující!“

Na to soudruzi neřekli ani slovo a odkráčeli. Komu by se příběh nelíbil?

Ukázat jim to jejich vlastními zbraněmi.

Ale jinak se opravdu nikdo členstvím v KSČ nechlubil, a většina těchto komunistů byla vděčná za to, že jimi ostatní vyloženě neopovrhovali, protože je chápali, že tento krok udělali hlavně proto, aby mohli lépe uplatnit svou odbornost - to v těch lepších případech. Často to ale odnášely i jejich děti, protože potomci zejména funkcionářů to neměly v dětských kolektivech často jednoduché. Vždyť jejich rodiče byli přímo odpovědni za socialistický marasmus, a i děcka si to již dokázala srovnat v hlavě. Takže i příslušníci  komunistických rodiny trpěli v tomto smyslu značnou schizofrennií, a i to byl jeden z důvodů, proč se svého členství v roce 1989 tak rádi zbavili. Škoda jen, že se dosud zřejmě ani jeden takový exkomunista neobtěžoval s tím, aby nějak zveřejnil své úvahy na tohle téma. Dokonce ani jinak velmi oblíbený premiér Jan Fischer takovou možnost dosud nevyužil. Že by se styděli ještě i dnes? Atmosféru totalitních prvních májů snad trochu  přiblíží i další knižní ukázka:

Nový člověk a prvomájová tribuna

Zrovna v té době nám nadiktovala učitelka program Lidové akademie

vědy, techniky a umění na rok 1963. Popsali jsme tím v rubrice Jiná

sdělení v žákyndě celou stránku.

Téma: 1/ Vstříc komunismu

           2/ Vychováváme nového člověka

           3/ Co dává umění člověku

           4/ Besedujeme s mladými

          5/ Modernizací výroby k lepším zítřkům

         Ještě mnoho dalších témat. Co to na nás zkouší? Jakému komunismu

vstříc? Kdyby aspoň tomu britskému podle Daily Worker, s Beatles.

Nebo vychováváme nového člověka. Ale kdo ho vychovává? Páprdové na

tribunách, kterým jsme museli jako malí mávat na prvomájovém průvodu?

       Ovšem na průvod jsem se ze zvrácené zvědavosti těšil každý rok. Vždy

jsem došel až k tribuně. Možnosti vidět jednou za rok živé komunisty

se nedalo odolat. Podobně jako kdyby se měli zjevit čerti z pohádek,

ti by mě také zajímali, už kvůli srovnání. Chápal jsem, že z čertů mají strach

malé děti, než vyrostou. Avšak jak je možné, že skoro všichni dospělí mají

strach z komunistů? Tribuny byly plné podivných chlápků v šedých oblecích,

kteří s přihlouplými úsměvy mávali vlajkami a mávátky. Každou chvíli

se z tlampačů ozvalo, že nějaký podnik zdraví představitele Komunistické

strany Československa. Ti zamávali a pracující začali řvát Ať žije První

Máj! Hurá, hurá! Někdy také Ať žije KSČ! To bylo neobvyklé představení.

Jedinkrát v roce se na sebe pracující a funkcionáři smáli a mávali si.

Okamžikem skončení průvodu funkcionáři zmizeli, pokud nepočítám fotky

v novinách. V běžném životě bylo nemožné nějakého komunistu spatřit.

Žádný spolužák nebo známý se nikdy nepochlubil, že by někdo z jeho

příbuzných byl komunista. Zmizeli, stali se neviditelnými a vylezli až na

prvního máje v příštím roce. Stejně tak se ztratili pracující, kteří se na ně

v průvodu smáli. Jinak celičký rok každý jen nadával a zároveň z nich měl

strach. To pochopit nešlo. Jak se může většina lidí bát několika unylých

strejců? Avšak souvislosti jsem tušil. Tito zalezlí soudruzi můžou záhadným

způsobem poslat estébáky nebo esenbáky na kmocháčka a nechat ho

zavřít. Nejen na kmocháčka, zavřeli i další lidi. Ale jak je možné, že jim to

pořád prochází, zvláště když je nemá nikdo rád?

         To by bylo téma do Lidové akademie! Nerozuměl jsem ani ostatním

bodům, z umění jsem znal jen sochy Gottwalda, Marxe a Lenina, to mně

tedy moc nedávalo. Mladý jsem byl, ale v životě se mnou nikdo nebesedoval

a o modernizaci výroby jsem také nevěděl. Přesto jsem pochyboval,

že by mohla přinést lepší zítřky. O ty jsem nakonec nestál. Chtěl jsem lepší

dnešek, a to hned. Pokud možno s deskama Beatles, Elvise nebo Johnnyho Cashe.

  /Ukázky z knihy Beetles /J.Kudrnáč/ -  pro čtenáře blogu iDNES  poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®/

V této souvislosti bude zajímavé, jak se v souvislosti s dnešním 1. Májem zachová nyní tak skloňovaný český bulvár.  Jestli dnes vyčenichá JUDr. Lubomíra Štrougala, aby získal jeho osobní vzpomínky na to, když jako kápo všech estébáků /coby ministr vnitra v letech 1961 – 1965/  řídil  „tajnou“ demolici Stalinova pomníku. Neb jak informuje iDNES, tak „Prvního května se po dvou desetiletích zpřístupní veřejnosti podzemí Stalinova pomníku na pražské Letné. Rozlehlý prostor, který zčásti zaplňují úlomky sochy sovětského diktátora, bude otevřen patnáct dní. Pomník byl dokončen v roce 1955, už o sedm let později byl stržen.“

Jeho očité svědectví by bylo jistě zajímavé, tak snad to z něj dnes bulvár dostane.  Taky proto, že JUDr. Lubomír Štrougal má jistě jeden z nejvyšších  důchodů v této republice právě zásluhou toho, že zločinný komunistický režim spoluorganizoval celých 41 let.  Milouš Jakeš na tom taky nebude o moc hůře. Takže těchto lidí si všímejme, ti škodili, na rozdíl třeba od chirurga, který vstoupil do KSČ jen proto, aby se mohl stát primářem. Nakonec kdoví jak by to tady vypadalo, kdyby to byl všude jen samý Cvach.