Mladá dáma ze staré školy

Inez Tuschnerová je dnes asi většině z nás neznámá, což je škoda. Přitom splňuje i ta nejpřísnější měřítka pro zařazení mezi celebrity, či je spíš ještě hodně převyšuje. Řečeno třeba jazykem pop music, paní Inez by se mohl možná vyrovnat někdo z nás tehdy, pokud by byl před časem v Evropě mnohem proslulejší než Karel Gott, ve zpívání by se zdokonaloval dejme tomu u Franka Sinatry, a na pódiu by  společně vystupoval s největšími hvězdami.

Brněnská malířka a výtvarnice Inez Tuschnerová, která se v šedesátých letech proslavila nejen v Evropě i jako autorka nové textilní technologie Art Protis, je totiž také žákyní Oskara Kokoschky, jedné z velkých postav světového umění 20. století. Pobyla několik měsíců v jeho malířské akademii v Salcburku koncem padesátých let, a stýkala se s ním i později, když jí byla umožněna účast na mezinárodních akcích.

Kromě tapiserií a malování se věnovala rovněž gobelínům i využití textilních prvků v architektonickém prostoru, značnou část života strávila jako kostýmní návrhářka v divadle, a své zkušenosti předávala mladým i jako profesorka JAMU, kde učila dějiny kostýmu a scénografii takové osobnosti, jako třeba Polívku, Donutila nebo Bartošku.

Minulý čas v předchozím odstavci je poněkud neadekvátní, což vyjde najevo nyní. Paní Inez maluje pořád dál, v současné době hlavně kresby na motivy děl Leoše Janáčka. V této souvislosti má jen slova chvály na nesmírnou obětavost doktora Zahrádky, díky jehož úsilí se v Janáčkově muzeu v Brně daří pořádat vyloženě nekomerční výstavy obrazů, věnované právě Janáčkovi. A jak se mi před pár dny poštěstilo být očitým svědkem, pokud jí to zdraví dovoluje, tak zřejmě není pro paní Inez většího potěšení, než radami pomáhat mladým talentovaným umělcům, a tak navazovat i na svou dlouhou kariéru úspěšného pedagoga.

 Přinesl jsem totiž Inez knížku Beetles, malý román  odehrávající se v Brně na přelomu padesátých a šedesátých let, jako vzpomínku na jejího, v květnu bohužel zesnulého přítele, Dušana Ždímala. Inez a Dušana spojovalo i to, že oba vedle svého malování působili také v divadle. Inez jako vyhlášená kostýmní návrhářka, Dušan se zase jako šéf výpravy a scénograf  významně podílel na věhlasu divadla Husa na provázku.  Smutnou shodou okolností je Beetles poslední knihou, kterou Dušan ilustroval. Díky této návštěvě jsem mohl i jako naprostý laik nahlédnout trošku blíž do pro mě pořád  tajemného světa malířů a výtvarníků.  

Inez si zrovna prohlížela práce studentky Katky,  která ji přišla požádat o názor na výsledky svých  výtvarných aktivit. Bylo poznat, že knížka o Bílé myši, kterou Katka nejen zpracovala výtvarně ale i sama "vytiskla" či vyrobila, ji velmi zaujala: "Ale já vám řeknu teda, ta Bílá myš, to je jedinečný,  to mě uchvátilo, to je naprosto profesionální práce a tak dál. Celistvej útvar, opravdu to nemá chybu."   

Není divu, že se  Katce při těchto slovech rozzářily oči,  zvláště  když vzápětí Inez její knížku spontánně pochválila i v následujícím telefonním hovoru s kamarádkou Ninou Dvořákovou,  jedním z mnoha během toho odpoledne.  

I druhá Katčina knížka, tentokrát o imaginární kavárně, kterou opět celou výtvarně  zpracovala a vyrobila sama, tentokrát i včetně textu, se paní Inez líbila. Ocenila to, že knížka je zase nesmírně nápaditá, něco na způsob komiksu. Ale už poznamenala, že by to chtělo víc vybrousit, a třeba lehce spojit figurky s kolážemi.

Pak měla Katka ukázat své kresby a obrázky, a to byl okamžik, kdy paní Inez poněkud zaskočila, protože vše měla jen v notebooku. To ji sice zarazilo, ale pochopila Katčino vysvětlení, že to bylo jednak pro nedostatek času,  protože se právě den předtím vrátila z malířského sympózia, kde navíc všechna tam vytvořená díla zůstala na výstavě. Než se technika zprovoznila, byl čas popovídat si trochu i o životě. Naštěstí jsem "reportérsky" nezaváhal, a využil čudlíku záznam zvuku na mobilu, který tak zachytil např. i tuto myšlenku Inez:

 "Když já jsem byla mladá, tak se preferovali jen staří lidi, klasici. A teď je to zase - jenom mladí - což mi ale vůbec nevadí, neboť mají energii a je dobrý, když se jim dává příležitost. Staří by měli už jen předávat zkušenosti, měli by mladým přát, že je to tak, Katko? Všichni lidi ale takoví nejsou."

Maně jsem si vzpomněl na to, jak se nedávno kdosi rozhořčoval nad výsledkem průzkumu, podle kterého by lidé nad šedesát už neměli být třeba v politice. Tak tento zákaz by paní Inez jistě nevadil. Ale i k politice měla poznámku:

"Je to už strašně dávno, pořád si pamatuju našeho profesora občanské výchovy z gymplu, jmenoval se Muzikář, který nám říkal:´Politika je zchytralé jednání k dosažení svých cílů.´ A neustále si to pamatuju, myslím, že je to tak." S tím jsme pochopitelně oba hned vyjádřili souhlas.

  Přišla řeč i na portréty, kterým se Inez také občas věnuje, a na její kamarádku, která chtěla portrétovat sebe a vnuka.  "Tak vnuka ano, ale tebe ne, portrétuju  jenom děti, řekla jsem jí. Bylo to tak vždycky, možná s jedinou výjimkou, když jsem portrétovala Milana Kunderu, ale to bylo už v roce 1965." Tady jsem nemohl odolat a musel jsem se prohodit svými dávnými "styky", když jsem s Kunderovou manželkou Věrou chodil před jejich emigrací rok do francouzštiny. "No jo, Věruška,  moc milé děvče." Řeč pak nutně přišla i na nešťastnou antikunderovskou kampaň, kterou inicioval Respekt na základě jednoho nic nedokazujícího záznamu.

 Potom jsem trochu rozvinul další pochvalu od Inez, adresovanou Janáčkovu muzeu a zvláště  Jiřímu Zahrádkovi, když jsem poznamenal, že jeho máma Stáňa byla tou nejobětavější a nejoptimističtější kolegyní, se kterou jsem kdy měl tu čest spolupracovat. To zhodnotila Inez lakonicky: "Tak to musí být ten Jura po ní!" Pak už přišel na řadu Katčin notebook, který obsahoval její další práce. Byť  Inez konstatovala, že  papír ničím nenahradíš, důkladně se  všemu věnovala,  a navíc je snad i z fotky poznat, že k této hračce rozhodně nechová žádnou zášť, spíš naopak.

  Moc se Inez líbilo třeba  Katčino plátno s domy, inspirované starým pivovarem, vyzdvihla barevné ladění. Živě se zajímala o okolnosti vzniku jednotlivých obrazů, a přitom Katku trochu zaskočila. "Tohle jste dělala v tom klášteře,  ale ta zátiší, to bylo zase jinde, že?"  "Ne, tohle všechno je teď čerstvé, z toho Broumova." odvětila trochu udiveně Katka. Načež se nám dostalo vysvětlení: "Ale tohle už bylo na jiném místě, myslím totiž, že se jednalo už o jiné soustředění. Něco jiného je třeba ten koncept, a něco odlišného už je potom zase tohle zátiší." pokračovala Inez.  A nakonec z Katky "dostala" i to, že se lišilo nejen místo vzniku ale i osoba lektora.

 Další olej se paní Inez líbil, následující pastel  hodnotila jako poněkud roztříštěný. A dodala, že se snaží být vždy upřímná a tedy i kritická. Vzápěti dala zmíněnému pastelu ještě trochu naděje s tím, že vinu na jeho roztříštěném dojmu má možná nevhodně zvolený rám. Studie Davida podle Michelangela se Katce zřejmě zcela nepovedla, dle paní Inez hlavně proporčně. Další obraz byl opět výborný, a podle Inez Katce spíš svědčí, když skutečnost redukuje. Což se potvrdilo u ostatních obrazů, které se Inez velmi líbily. Znovu přitom odhalila zase jiného lektora a dodala, že pochopitelně všechna díla vytvořená v rámci sympozií  a různých výtvarných kroužků jsou tím poznamenána.

 Tahle schopnost rozpoznat tyto pro laika naprosté detaily mě okouzlila. Došlo mi přitom, jak u toho navíc musí Inez "trpět", protože vše vidí jen v reprodukci na monitoru. Sám jsem si rozdíl mezi kopií a originálem uvědomil v plném rozsahu až jednou v Miláně, kdy jsem byl přitahován nějakou magickou silou k  Poslední večeři Leonarda da Vinciho tak silně, že jsem z kaple nakonec odešel jen s velkými obtížemi. Takže jsem teď  dvojnásob obdivoval, co všechno paní Inez dokáže poznat a sdělit jen podle kopií.

 Přehlídka Katčiných děl pokračovala, většinou s pochvalným a uznalým komentářem paní Inez. A znovu s upozorněním, že si Katka musí sama uvědomit co chce, a nenechat se lektory příliš ovlivňovat. Dělat něco jen podle toho co kdo chce, to se pak člověk dostane na scestí.  Inez Tuschnerová dobře ví o čem mluví, protože jednou kvůli své nezávislosti pohněvala dokonce i svého slavného učitele Oskara Kokoschku. V totalitních padesátých letech nebylo pro ni vůbec jednoduché, dostat se do jeho akademie v Salcburku. Nakonec se jí to přeci jen povedlo, hlavně proto, že Kokoschka byl i u nás znám svými protifašistickými postoji, a také zásluhou vzdálených příbuzných paní Inez v Rakousku, kteří jí akademii zaplatili.  

Takhle na něj Inez vzpomíná:"Kokoschka byl vpravdě renesančním člověkem, psal divadelní hry, věnoval se scénografii, literatuře. Miloval hudbu, po válce dělal např. výpravu pro Kouzelnou flétnu. Ten pobyt u tak výjimečné osobnosti se stal pro mě natolik silným zážitkem, že ovlivnil můj celý další život. Jedna z jeho metod spočívala např. v tom, že při malování akvarelem byl model v neustálém pohybu. Jednoho dne model stál a náhle padl k zemi, jako by měl infarkt. Tehdy Kokoschka řekl: A to je ten moment, kdy máte pracovat. Nikdy nepracujte bez vnitřního zápalu a rozpoložení. Musí to být z vnitřního přesvědčení, s určitým zápalem v srdci, aby se to nestalo rutinou."

A právě když Inez vystavovala na bienále tapiserií v Lausanne v r. 1971, v době kdy Kokoschka poprvé představil svůj slavný cyklus Žáby podle Aristofana, trošku si ho proti sobě Inez popudila, neboť její prostorový objekt Střelnice nebyl zcela v jeho intencích. Ale nebylo to zase natolik vážné, aby ji nepozval do svého švýcarského domu ve Villeneuve, daroval jí také několik svých knih s věnováním. Byl tehdy pořád otřesen vpádem armád k nám v roce 1968, považoval to za stejný Anschluss jako násilné připojení za Hitlera.

Ne že by se Inez zase tolik odklonila od toho, co ji učil v Salcburku, ale jak říká, nebyl prostě nadšen tak jako dříve jejími akvarely, které dělala na jeho akademii. Ty jsou teď mimochodem vystaveny v galerii na Špilberku.  Inez ještě dodává, možná i jako inspiraci pro Katku: "Vždy jsem si dělala to, co jsem chtěla." A pokračuje: "Tíhnula jsem k expresi, k výrazu a tedy třeba k větším objektům."

To byla pro Katku jistě názorná ukázka toho,  že slova Inez o tom,  jak je důležité zůstat sama sebou, jsou opravdu podložena vlastními zkušenostmi.  Notebook se vypnul a následovalo krátké shrnutí toho, co Katka ukázala. Inez zmínila, že proti notebookům nic nemá, několik jejích známých jej také má, a ona sama má třeba na internetu vystaveno hodně věcí. Ale přeci jen by příště od Katky viděla ráda i nějaké originály.  

  Opět pochvalná zmínka knížky o myši: "Ta mě zaujala nejvíc, jednak svým vtipem a pak výtvarným pojednáním, je to lepší než ta kavárna, ta je taky zajímavá ale chtěla by trochu doladit, taky je možná moc upovídaná, ale tohleto o bílé myši by se mohlo okamžitě dát do tisku, a bylo by to, opravdu vynikající,  skvělý. Ty ostatní věci jsou zajímavý, ale těžko to posoudit podle reprodukce, ale jsem ráda, že mám aspoň přehled co děláte, zdá se že se tomu už dlouho věnujete. A nechcete třeba dál na školu, s výtvarným zaměřením?"

 Katka potvrdila, že zájmově se o malování zajímá už dlouho, přes různé kroužky od malička, kursy či podobná soustředění. Na nějakou školu s tímto zaměřením by sice ráda, ale zase má obavy, že nemá až tak moc velký talent. S tím Inez projevila nesouhlas, talent Katka určitě má. Ta by se ale reálněji viděla, spíš než na vyloženě umělecké škole,  někde kde se studuje design nebo grafika. Což jí Inez schválila s tím, že jí určitě sednou ty redukované věci, které se jí zdají lepší - "Líbilo se mně třeba, jak tam máte udělanou ve zkratce tu hlavu, vy máte prostě smysl pro ten design." 

 A znovu připomněla své překvapení z knížky o myši - "ta je opravdu báječně udělaná graficky a vůbec, úplně zralá věc to je. Kdežto ty ostatní věci, ty ještě vyzrálé nejsou, i když jsou zajímavé. To je jedna věc, a pak ještě že je to mnohostranné, je tam moc aspektů. To je tak, vy uděláte ten koncept, ten je zajímavej ale já mám pocit, že důležitý je to kreslení,  co je platnej ten koncept, když není dobře nakreslená třeba ta ruka. Já to vidím jako takovej základ, taky ovšem vím, že se to dělá i úplně jinak, třeba na UMPRUM, jistej sochař, nebudu ho jmenovat, on je moc šikovnej sochař ale protože tam jsou ti kluci, a on chce být ohromně moderní - "in", tak dělali klausuru a oni třeba neumí vymodelovat ruku, a víte jak to nakonec vyřešili? A už měla přijít jury, co teď, tak oni tam dali velkou hromadu písku, a z té trčely tu tři prsty, tu dva, udělali to jako fór aby se z toho dostali." 

Potom si paní Inez trochu postěžovala, na personální politiku v různých uměleckých institucích, která není vždy ideální, nebo zase na to, jak v domově důchodců, kde nyní v jednom pokojíku přebývá, je mezi lidmi dost závisti, bez které se nedokážou obejít ani na sklonku života. A že jsou mnohdy aktivní už jen v pomluvách. Že sleduje opravdu všechno dění potvrdila i její kritika chování hokejisty Jiřího Hudlera vůči Simoně Krainové, ale pozor, ne že by nevěděla nic o hokeji, to zase ne. Kdysi byla totiž úspěšná v jak by se dnes řeklo - tendru - kdy vytvořila úspěšné návrhy na hokejové dresy, z finančních důvodů se ale jejich realizace nakonec neuskutečnila. Tady bychom měli podotknout, že na samém počátku se paní Inez vyučila švadlenou a až potom se dostala na školu. Tento základ ji ovšem velmi pomohl  v jedné z mnoha profesí, kde absolutně vynikla, v návrhářství divadelních kostýmů. Těm se věnovala už při studiu na UMPRUM, kdy si takto přivydělávala. Neodolatelná je její následující vzpomínka na svět divadla: 

"Atmosféru divadla jsem vždy velmi milovala. Ale kdo se mě nejvíc natrápil, byly herečky. Jedna si třeba pořád stěžovala, že v kostýmu vypadá tlustě, a že se kostým musí udělat jinak. To už jsem se vážně naštvala a povídám: ´Madam, vždyť vypadáte jak staženej králík!´ Nejhorší je dělat kostým pro ´opereťačky, operačky´ a potom pro ty herečky, co nic neumí. S takovou Vlastou Fialovou nikdy žádný problém nebyl. Kostým si vzala bez připomínek a vždy jí slušel. S chlapy také problémy nikdy nebyly." 

Zajímavý je i další postřeh paní Inez z divadelního prostředí, vysvětlující možné riziko, které v něm na herce může číhat: "Herec vytváří po celý život různé charaktery a někdy tak může ztrácet i charakter vlastní. Měl by si hlídat možné nebezpečí, vyplývající z toho, že je snadné změnit charakter. Tomu předchází ztráta schopnosti posoudit, co je ještě role a co skutečnost." 

  Po těchto vzpomínkách jsme Inez požádali, aby zase ukázalo něco ona nám. Začala zajímavým cyklem, kde byla zastoupena jako jediná žena mezi patnácti výtvarníky, kteří pro Janáčkovo muzeum ztvárnili každý po svém nějaké dílo Leoše Janáčka. Kouzelné byly i její kresby právě na  partituře k Zápisníku zmizelého. A mnoho dalších, jejichž pozitivní náboj hladce pronikal do celého těla i duše, podobně jako už třeba jen mluvený projev paní Inez - klidný, vlídný a vyrovnaný, nikdy ovšem ne naprázdno, vždy s mnohdy i překvapující myšlenkou, vždycky k věci. Nezapomněla ovšem podotknout, že zrovna Janáčkovi by se její kresby zcela jistě nelíbily, protože byl pokud jde o malování velice konzervativní a doma měl jenom krajinky.

Sinfonietta - videoklip jako pocta Leoši Janáčkovi a Inez Tuschnerové - klikněte zde

Mezitím jsme se opět vrátili ke kresbě jako takové: "Proto pořád zdůrazňuju, že kresba je základ, to není žádný staromódní názor, je to opravdu nutnost. Třeba jak jste Katko viděla, že já dělám takový ty čáry, ano, ale ten základ musí být. A tak i teď, v mým věku, pořád si kreslím všude, třeba v čekárně, dřív se říkalo - ani jeden den bez kresby. Tady mám malej skicář, a ten beru všude sebou. Když jsem na středisku, tak si tam kreslím ty lidi, nebo toto je z kavárny, klepny si tam povídají u kafe." Na to Katka reaguje s obdivem: "To je úžasné, vy to prostě máte v ruce, vám stačí jen pár čar a atmosféra je dokonale vystižena.

Z původně plánované krátké návštěvy se tak stal pro mě jeden z největších životních zážitků. Každé gesto paní Inez, kdy mě třeba vlídně musela připomínat, abych jako náhradní hostitel - vzhledem k její bolavé ruce - nezapomínal dolívat červené slunce z jižní Moravy, její pečlivě vážená slova, vždy k věci a bez prázdné vaty, její upřímný zájem o Katčinu tvorbu a snaha jí jakkoliv pomoci, to bylo opravdu bezprostřední setkání s noblesou a elegancí toho nejvyššího řádu. Úplně něco jiného, než jsem si pod tím dosud mylně představoval, ovlivněn třeba filmy sice s elegantním Oldřichem Novým, ovšem s galantností už spíš vypočítavou. Která zřejmě silně převažuje i v dnešní komerční době, plné reklamních a jiných masáží.

 Inez je jiného ražení také asi proto, že jak říká, není vůbec ekonomicky nadaná. Dodává - co s komerčním úspěchem, když život je tak krátký? Náhodou přišla řeč na její věk, a to se  bez zábran  "přiznala": ´Letos v květnu jsem oslavila dvě šťastné sedmičky.´ Není důvodu jí nevěřit, že opravdu šťastné. Dokládají to i následující slova: "Jsem ráda, když za mnou děcka chodí, určitě je to lepší, než se bavit o chorobách. Celý život jsem se pohybovala mezi mladýma lidma, a proto mám Katko radost, že jste přišla, byla jsem moc ráda a moc mě těšilo a doufám, že jsme se neviděly naposledy." Katčinu odpověď jistě zmiňovat netřeba, snad jen to, že příště už vezme i originály.  Mně se přitom vybavil Don McLean a jeho písnička o Vincentu van Goghovi. Nejen proto, že van Gogh byl kdysi velkou inspirací i pro Oskara Kokoschku, ale je to i písnička přímo ze srdce,  podobně jako úplně všechny "čáry"  Inez Tuschnerové.

Don McLean: Vincent /videoklip s obrázky-  klikněte  tady/

 Starry
starry night /hvězdnatá noc/
paint your palette blue and grey  /nanes na svou paletu modrosmutnou a šedou/

look out on a summer's day /rozhlédni se v letní den
with eyes that know the darkness in my soul. /očima, které znají temnotu v mé duši
Shadows on the hills /stíny na kopcích
sketch the trees and the daffodils /naskicuj stromy a narcisy
catch the breeze and the winter chills /zachyť vánek a zimní chlad
in colors on the snowy linen land. /v barvách, na krajině sněhobílého plátna
And now I understand what you tried to say to me / nyní chápu co jsi mi zkoušel říct
how you suffered for your sanity / jak jsi trpěl za své šílenství
how you tried to set them free. / jak jsi je zkoušel osvobodit
They would not listen they did not know how / nenaslouchali, nevěděli jak
perhaps they'll listen now. /možná naslouchají nyní

Starry
starry night
flaming flowers that brightly blaze / planoucí květiny, které jasně září
swirling clouds in violet haze / vířivá mračna ve fialovém oparu

reflect in Vincent's eyes of China blue. /se odráží ve Vincentových očích jako modrý porcelán
Colors changing hue / barvy měnící odstíny
morning fields of amber grain /ranní políčka jantarového obilí
weathered faces lined in pain / strhané tváře rámované bolestí
are soothed beneath the artist's loving hand  / jsou konejšeny pod milující rukou umělce.
And now I understand what you tried to say to me

For they could not love you /protože oni tě nebyli schopni milovat
but still your love was true / ale přesto tvá láska byla upřímná
and when no hope was left in sight /a když uvnitř nezbyla žádná naděje

 on that starry starry night. /v té hvězdnaté noci
You took your life as lovers often do; /vzal sis život jak často činí milenci
But I could have told you Vincent /ale mohl bych ti říct Vincente
this world was never meant /tento svět nebyl nikdy míněn
for one as beautiful as you. /pro někoho tak nádherného jako ty

Starry
starry night
portraits hung in empty halls /portréty visí v prázdných síních
frameless heads on nameless walls /nezrámované hlavy na bezejmenných zdech
with eyes that watch the world and can't forget. /s očima co pozorují svět a nemůžou zapomenout
Like the stranger that you've met /jako neznámí, které jsi potkal
the ragged men in ragged clothes /otrhaní lidé v otrhaných šatech
the silver thorn of bloddy rose /stříbrný trn krvavé růže
lie crushed and broken leží rozdrcen a zlomen
on the virgin snow. /na panenském sněhu
And now I think I know what you tried to say to me /a nyní snad vím co jsi mi chtěl říct
how you suffered for your sanity / jak jsi trpěl za své šílenství
how you tried to set them free. /jak jsi je zkoušel vysvobodit
They would not listen / nenaslouchali
they're not list'ning still /stále nenaslouchají
perhaps they never will. / snad ani nikdy nebudou