Jak jsem vydal knihu - povzbuzení psavcům

Téměř každý kdo někdy přispěl třeba do blogu si občas pomyslí, že by jednou rád napsal celou  knížku. To není zase tak velký problém takže potom zbývá už "jen" sazba, tisk a distribuce. V ideálním případě to zajistí úspěšná audience u nakladatele, u individualistů či těch, kteří se do nakladatelských plánů nevešli pak může být řešením vydání vlastním nákladem. Některé klady a zápory se pokusím uvést.  

Dobrou zprávou je, že vlastní náklad dnes zvládnou i ti z nás, kteří jsou finančně nesmělí. Na korektury doporučuji studenty češtiny a pokud možno bez vlastních literárních ambicí. Tito mají podle mě  patřičný odstup a nebojí se např.  mnohdy razantně navrhovat škrtání, což je často nezbytné. Asi hodně z nás se nechává unést tím, že přichází myšlenky a slova a tak píše a píše až toho napíše zbytečně moc. Také proto mám nejlepší zkušenosti s tím, když se dělají korektury společně. Vše se může okamžitě konzultovat a případně i společně pátrat po lepší verzi nějakého obratu nebo vhodném termínu.

Když najdeme na sazbu fandy, kterým se naše dílko zalíbí, tak to může být velkým přínosem. Začne je to bavit takže zapomínají na čas, obojí se pak příznivě projeví  na účtované ceně. Navíc podle známého víc očí víc vidí můžou i oni občas navrhnout nějaké vylepšení nebo úpravu.

Potom co si knihy přivezeme z tiskárny, která nám nabídla dobrou cenu při stoprocentní kvalitě nastává úkol nejdůležitější - dostat výtisky ke čtenářům. Pro stanovení ceny bude nutné zjistit si aktuální výši rabatu a další detaily,  což spíše než u nějakého ekonoma zjistíme u zkušeného knihkupce. Sám jsem měl v tom případě štěstí na ostříleného knihkupeckého šedivého vlka, bez jehož rad bych přes jistou ekonomickou erudici hodně tápal. Případně se můžete poradit  s velkoobchodem, kterému také musíte zkusit knihu nabídnout. Můžete sice zásobovat svým titulem knihkupectví v okruhu svého bydliště, má to ale spoustu nevýhod.

Jako osamělí běžci budete vypadat podezřele a tak  bude na vás mnohem přísnější měřítko, pokud se vůbec nákupčí uráčí knížku prolistovat. I když vám potom pár výtisků vezme na zkoušku do komise /tzn. že zaplatí až případně prodané kusy/ zdaleka není vyhráno, protože pokud během prvního týdne prodá jen pár kusů, odsune knihu z novinkového pultu do bočního regálu, kde ji jako nový titul už objeví málokterý možný kupec. Nebude si blokovat drahocenné místo, kam většinou zamíří každý zákazník. Navíc nikdy nebudete moci obejít tolik knihkupectví jako velkoobchodní distributoři stejně jako případně doplňovat zásoby. Dostat knihu do co největšího počtu obchodů je vhodné i proto, že úspěšnost některých titulů se v různých knihkupectvích může dost lišit. Pochopitelně, že při přímé dodávce do obchodu dosáhnete vyšší ceny. Je to ale  naprosto zanedbatelné, protože na prvním vydání řekněme v nákladu 1 000 kusů stejně nikdo nezbohatne a tak bude úplně dostačující, když se podaří získat zpět pořizovací investici. Proto  nabídněte knihu všem knihovnám s minimálním rabatem, tak aby pokryl poštovné. Úplně bude stačit po internetu, kde můžete přiložit i kousek na ukázku případně nějakou recenzi, pokud se ji podaří od někoho získat. Knihovny jsou podle mých zkušeností velmi vstřícné a vůbec netrpí předsudky proti malým hráčům na trhu knih.  Hlavně neuvažujte tak, že když to bude v knihovnách tak si to pak nikdo nekoupí. Naopak, pokud se čtenáři titul hodně zalíbí, koupí si ho sám případně jako dárek a jak možná každý z nás potvrdí, účinnější než všechny recenze v médiích jsou doporučení kamarádů a přátel. Proto je tak důležité, aby se kniha dostala mezi lidi a je opravdu jedno jak.

S propagací začneme hned jak knihy přivezeme z tiskárny, kontakty si ovšem musíme připravit již v předstihu. Důležité jsou totiž recenze, na které knihkupci dají. Ale získat je není vůbec snadné. Dovolím si tvrdit, že je úplně zbytečné  posílat recenzní výtisky do tištěných a tedy soukromých médií. Je známo, že u nás vychází kolem 16 tis. titulů ročně a je tedy nemožné věnovat se všem. Pokud ale deníky zmiňují v pravidelných několikaměsíčních periodách, vždy když mají jako téma mládež a dospívání, že je nedostatek knih pro mládež, tak by člověk přeci jen trochu zájmu očekával.

Jako téma jsem totiž zvolil to co poměrně dobře znám, téma dětství a dospívání. Pojaté komplexně a tedy téměř o všem. Snad s výjimkou rodičů, protože tehdy jsme nějak unikali z jejich dosahu jak to jen šlo a spíš jsme se nechali vychovávat ulicí. Tím ale knížka získala jedno náhodné plus, neboť při četbě tak např. děti z děcáků nemusí tolik tesknit. Knížku ilustroval kamarád po téměř půl století, akademický malíř a renomovaný ilustrátor. Tím jsem se pojistil v tom, že aspoň obrázky a grafická úprava budou k něčemu kdyby text selhal. To víme všichni co jsme někdy něco napsali, že odezvou si jeden není nikdy jistý. Název nakladatelství byl jasný a snad atraktivní, protože jako příležitostný diskžokej hrající hlavně oldies pro rakváče jsem kdysi prozřetelně  patentoval Oldies but Goldies ® jako ochrannou známku.

Nic z toho ale zatím nepomohlo. Některým redakcím  hlavních deníků jsem poslal či osobně předal i několik výtisků, mnohé po předchozí dohodě. Také opakovaně, redaktorům kteří psali pravidelné články o mládeži, kdy jak už zmíněno vždy konstatovali, že chybí literatura pro mládež. Rovněž krajské redakci, kde dokonce slíbila udělat recenzi známá kamaráda. Když jsem se ale po pár měsících mailem odvážil zeptat na osud recenze, už se neozvala. Podobně v jiném renomovaném deníku, který shodou okolností právě vyhlásil knihu roku. Přitom jsem vždy žádal třeba o krutou recenzi. Vždyť když noviny pořád píšou, že je málo knih na nějaké téma, tak můžou i udělat recenzi špatné knihy jako odstrašující případ. Nebo aspoň sdělit proč recenzi neuveřejní.

V létě jsem se na to téma bavil s kanadským spisovatelem Ray Robertsonem /mj. What happened later/, který shodou okolnosti dělá i literárního  kritika pro list Toronto Globe and Mail. Říkal, že je to problém protože velká nakladatelství jsou i velkými inzerenty a proto se nějak předpokládá, že se list bude jejich produkci věnovat. Přesto je podle možnosti věnován prostor i méně známým autorům a už vůbec by se nemohlo přihodit, že by někdo poslal výtisk k recenzi a žádost by zůstala bez odpovědi. Nejen že se takovému nakladateli omluví, že třeba z kapacitních důvodů recenzi uveřejnit nemůžou ale ještě mu většinou sdělí názor na dílo z pera někoho z kmenových kritiků. Na to si příliš váží každého čtenáře a  možná i budoucího úspěšného autora, který má třeba jen v první knize rozpačitý start.

Kdoví, tahle neúcta a nezájem  může být také předzvěstí soumraku tištěných médií u nás. Kupodivu těmito neduhy netrpí veřejnoprávní média.  Informaci o zmiňované knize uvedle ČT ve svém Knižním světě a naštěstí jsme ještě zastihli i Janu Klusákovou v Knihovničce Radiožurnálu. Protože už jen dvě věty z její recenze jsou malým literárním dílem, dovolím si je přiložit: "... třeskutá zpověď  o dospívání na přelomu 50. a 60. let. Text bez moralistních zámlk ilustruje Dušan Ždímal kresbami stejných kvalit."

Knihu doporučuje na svém portálu i Výzkumný ústav pedagogický v Praze. Tady ale přichází místo na úsměvnou poznámku, jestli to není kontraproduktivní. Na jednom serveru totiž uvádí čtenářka Pavla: "S přítelem, který byl knížkou taky velice nadšen, jsme se shodli na tom, že bychom ji doporučili jako povinnou četbu všem dospívajícím a nejen jim. Ovšem v tom je háček – vzpomínám si, s jakým nadšením jsem četla povinnou četbu…, takže to radši ne."

Zmínku si ale zaslouží ještě internetový server Knihovnice.cz, který uveřejnil recenzi během několika dnů a navíc se ani "neštítil"  ještě paperbackového testovacího vydání. Podle zkušeností je ale nezbytné vydat knihu v pevné vazbě. Jinak si knihkupci stěžují, že se jim to kácí v regále, není vidět na hřbetu titul atd., je to pro ně kniha x-té kategorie.

Recenze Knihovnice.cz byla velmi přínosná, jednak proto, že to byla vlastně první oficiální recenze vůbec a navíc obsahovala spoustu správných připomínek, které byly využity při dalším vydání již v pevné vazbě.

To by snad jako výčet nástrah distribuce mohlo stačit. Shrnutí je jasné - usilujte o maximum reklamy, propagace. Už jsou žel velkou výjimkou knihkupci, kteří umí doporučit téměř každou knihu, o všech něco vědí. Taky to není tak snadné jako dřív, kdy vycházelo mnohem méně titulů. Ale nezoufejte, protože vždy se nějaký fanda najde. Jako se to stalo nám na brněnské Masaryčce, kde vedoucí má náš titul již přes rok na hlavním pultu i když se stěží prodá týdně jeden výtisk. Ale knížka se mu líbila a tak ji dává prostor a tedy stálou šanci, i za tu cenu, že zabírá místo nějakému víc inzerovanému titulu.

To jsou věci, které vám vynahradí některé ze zmíněných mínusů. Když si to prožijete na vlastní kůži, tak se změníte i v tom, že si začnete víc všímat toho co je zdánlivě mimo střed pozornosti, nebudete spoléhat jen na doporučení hlavních médií. To se mi osvědčilo zrovna včera, kdy jsem si zahrál na průzkumníka a nevím proč, v jednom článku  mě v názvu zaujal Titanik. Asi proto, že jsem byl zvědavý co asi dotyčná- tedy Katka Kozmová - s tak otřepaným názvem provedla. A přesně jak v tom starým fóru, kde "lidí čumijó", jen jsem zíral. Zapomenuty všechny povídky Šimka a Grossmana, najednou chybí něco i Cimrmanům. Ba co víc, ani náš Mistr by možná nedal dohromady obraz, kdy se všichni účastníci zájezdu dívají do krku hrdince, která ani nemá angínu ani si nevyjela tematicky s otorinolaryngology. Jediné co můžu, je parafrázovat sloku z písně Leonarda |Cohena - Waiting for the miracle

Waiting for the miracle
There's nothing left to do.
I haven't been this happy
since the end of World War II.

Asi tak,  "...že se nedá nic dělat ale tak jsem se nezasmál snad od konce druhé světové." Doslova živá voda, tolik potřebná právě dnes. Kdy se shora dolů rozebírají Vánoce, kreditky, kapři, bankovní podvody  nebo ČEZ. Sorry, taky jsem přispěl. V mylné domněnce, že jsem nad věcí a uniknu. Neunikl jsem, zapadnul jsem ještě hloub. Ale Katka mě z toho dostala.

Díky tomu, že mě knižní trh naučil všímat si i toho, co není právě na pultu novinek. Kdyby v Torontu uměl nějaký kritik česky, věřím že má Katka do 14 dnů nakladatele. Tak si bude muset asi počkat a my s ní. Ale už se těším. Mmch. podle mě by si Katčin článek zasloužil mnohem větší karmu ale snad vím, proč k tomu zatím nedošlo. Sám jsem byl tak unešen, že jsem si na karmu vzpomněl až při třetím čtení. Možná další důvod, proč karmy nebrat tak vážně.

Takže nevzdávat se, vzpomeňme Stounů, kteří měli pomalejší start než Beatles. Vzpomínali jak chodili na jejich koncerty: "It was them, The Beatles! To byli oni, ti Beatles, v kožených bundách. Ale věřili jsme si, že jsme taky dobří a že to dokážeme."

Povzbuzením budiž i slova Arnošta Lustiga, uveřejněná v říjnu na zdejším Idnes.

Učíte literaturu a tvůrčí psaní na světových univerzitách. V neděli odlétáte přednášet na Western University Michigan. Co studentům na úvod semináře řeknete?

Když budete psát, budete chudí jako kostelní myši. Je jen málo spisovatelů, kteří se psaním uživí... Honoráře jsou malé. Ale budete mít pocit, že jste princové. Psaní člověka povznáší. Spisovatel tvoří z ničeho něco. Pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší. Takže se nenechte zastrašit, když vám knížku dvacet nakladatelů nevezme. Jednadvacátý to vezme. Důležité je, když vy víte, že je to dobré. Vy to víte nejlíp. Ovšem musíte být k sobě nároční, kritičtí, uznalí. Abyste nechtěli být okamžitě Tolstoj. Tolstoj taky hned nebyl Tolstoj.

To se mi líbí a přiznám se, že jsem se už párkrát opravdu cítil jako ... no spíš princátko. Třeba když mi kámoška napsala: " Nečekala jsem, že vylíčíš tak pěkně mužskou psychiku, potrápíš ego a zlehka zafilozofuješ." Ale věřím, že na prvního Máje příští rok se budu jako princ cítit doopravdy. Legendární Šelepka bude totiž slavit 40. výročí. A včera nám potvrdil svou účast - přijede po 39 letech - snad největší hvězda rádia Luxembourg,  Tony Prince. Takže jsem mu již jeden výtisk odložil, protože je v knížce taky zmíněn. Vždyť na Laxiku kdysi vyrůstala  většina z nás, pokud jsme tedy nebyli zrovna na ulici. Skoro bych řekl, že Tonyho ta zmínka potěší, zvláště když si bude moct knížku sám přečíst, tedy aspoň přebal. V tom případě bych se jako princ snad konečně cítit mohl. 

Protože i Tony Prince pouštěl na Laxiku zrovna náš song od Beatles, dovolím si jej připomenout včetně amatérského překladu první sloky pro neangličtináře:

Paper back writer (paperback writer)
Dear Sir or Madam, will you read my book?
It took me years to write, will you take a look?
It's based on a novel by a man named Lear
And I need a job, so I want to be a paperback writer,
Paperback writer.

/spisovatel paperbacků

Milý pane nebo paní, přečetli byste mou knihu?

trvalo roky než jsem ji napsal, podívali byste se?

předlohou je román od muže jménem Lear

a potřebuju práci, tak bych chtěl být spisovatel paperbacků/