Papaláš Michal Horáček pochválil komunistickou normalizaci

čímž se pevně zařadil mezi ty, u kterých se projevuje absolutní ztráta smyslu pro realitu, což je nezbytný předpoklad k tomu, aby se jeden mohl u nás stát papalášem. Totalita prý byla docela fajn, ovšem jen pro ty poctivější. 

Velký rozhovor s Michalem Horáčkem a s jeho paní vedla novinářka Lenka Vrtíšková Nejezchlebová, zřejmě ještě mladé děvče, které totalitu vůbec nepamatuje. To asi vysvětluje, proč panu Horáčkovi zbaštila všechno i s navijákem, a dala to i do novin. Za zmínku stojí zejména to, jak Michal Horáček říká, že "Nikdy jsem ale nepřistoupil na bolševická pravidla hry. Nebyl jsem členem KSČ, ani kandidátem, ani členem SSM. Byl jsem no name. Na dně společnosti. Ale nemusel jsem na schůzích holdovat socialismu. Stál jsem mimo a mám čisté svědomí. Vadí mi, když se někdo nade mě morálně vyvyšuje: My jsme žili poctivý život, ty jsi byl ten hráč. Myslím, že můj život byl poctivější."

A Horáčkova paní Michaela k tomu dodává: "Já to považuju za tvoji velkou výhru. Bolševik vůbec nepočítal s tím, že dno může být výhra, radikální alternativa jako skvělý život v příšerném systému."

To by bylo všechno v pořádku, ještě by nějaký mlaďoch mohl pana Horáčka politovat, že na tom dně někde v Chuchli musel sbírat i vajgle, když si chtěl popotáhnout. Kdyby ovšem pár řádků předtím nebylo zmíněno, že si dokázal "vydělat jako korespondent časopisů v Británii a v Americe. Dostal jsem i novinářskou cenu a výborně mě platili." To musela být ale frajeřina.  Zatímco naši zakázání spisovatelé nechávali pašovat samizdaty tajně ke Škvoreckým, kde jejich vydání tak tak pokrylo náklady, Michal Horáček, díky tomu že "Bolševik vůbec nepočítal s tím, že dno může být výhra..." byl v úplně jiné situaci, angloameričtí vydavatelé ho platili výborně. Prostě stačilo jen stát mimo. Jak jednoduché.

Pomohla k tomu ještě jedna drobnost, zmíněná v předchozím odstavci, dnes tedy naprosto běžná, takže z mladších si jí asi už skoro nikdo nevšimne. "Moje sestra se legálně v roce 1976 vdala do Francie. A já měl díky tomu štěstí, že mě mohla legálně pozvat kamkoliv do celého světa. Takže jsem v USA mohl rok studovat."

Jenže všimnou si toho aspoň někteří starší čtenáři, a už tomu dnu pana Horáčka nějak nebudou věřit. Být na dně a přitom si cestovat na Západ každý rok, případně rok studovat v USA, to jako myslí vážně s tím dnem?  Když někdo kdo měl štěstí, tak si vyjel na Západ za 40 let totality aspoň jednou, většina ovšem ani to ne. V jiném světle hned vypadá taky odolnost pana Horáčka vůči holdování socialismu na schůzích. "Bolševik sice nepočítal s tím, že dno může být výhra" současně ale moc dobře věděl, že lákat do KSČ či SSM někoho, kdo jezdí pravidelně na Západ a studuje rok v USA, že to by bylo lehce kontraproduktivní. Takže se tomu pan Horáček asi nemusel tak moc vyhýbat a třeba členství v KSČ nějak rafinovaně odmítat. Ale stejně se čtenářům mohl pochlubit, jakým způsobem ošálil bolševika při svém dopisování do angloamerických periodik, že to bolševikovi nijak nevadilo, když jinak šacoval i běžnou korespondenci občanů,  o styku se západními vydavateli už ani nemluvě. Jak jen ošálil všechny ty estébáky?  Nezapomeňme, že často bolševik zakazoval celá čísla komunistických západních tiskovin jako Volkstimme, L´Unita či L´Humanité atd. 

Pan Horáček zmínil "Myslím, že můj život byl poctivější." Hm, poctivější, než třeba signatářů šaškárny zvané Anticharta, kteří prostě jako on jen chtěli i nadále živit své děti? A neměli prostě to štěstí, že se jim sestra provdala na Západ? Jistěže způsob, jak se Michal Horáček dostal na studia do USA je mnohem férovější. než třeba u Michaela Žantovského, který studoval na McGillově univerzitě v Montrealu jako syn totalitního komunistického papaláše, našeho velvyslance v OSN. Ale i tak jen využil dobrodiní bolševika, spočívající v tom, že téměř vůbec nečinil problémy našim dívkám, když se chtěly provdat na Západ. Zřejmě proto, že nějaká bystrá komunistická hlava usoudila, že tak budou tyto dívky rodit jinde, a u nás bude více míst v jeslích a školkách. A příbuzné za nimi pak pouštěli asi proto, že se počítalo s tím, že tam něco dostanou a tak ulehčí domácímu zásobování. To zatím taky žádný náš věhlasný sociolog ještě nevyzkoumal.

Tak či onak, Michal Horáček nežil za totality na žádném dně. Naopak, žil si jako skupina těch nejkovanějších totalitních papalášů, kteří si jediní, spolu s těmi, co měli příbuzné na Západě, mohli cestovat jak chtěli a kam chtěli. S tím se pojil potom bezpočet dalších výhod. Michal Horáček svým rozhovorem pak složil hold bolševikovi i v tom smyslu, že šikovné lidi nechal třeba být dopisovateli západních médií, a vůbec je nijak neobtěžoval s politikou, takže ti pak mohli žít poctivěji, než většina ostatních. Pokud si pan Horáček myslí, že to tak bylo v pořádku, tak je již hotovým papalášem, a na nejlepší cestě, stát se prezidentem postkomunistické a /post/bolševické České republiky. Už proto, že třeba za chválu normalizace má hlasy všech členů KSČM naprosto jisté.