Tony Prince z rádia Luxembourg se k nám vrátil po 39 letech

Radio Luxembourg neboli Laxik bylo pro mnoho z nás v době totality jednou z mála možností,  jak získávat hudební rozhled i trávit příjemné chvíle u rádia bez budovatelských písniček a komunistických žvástů. V roce 1970 vystoupil v Československu na několika diskotékách asi nejslavnější světový diskžokej éry šedesátých let, Tony Prince. Tak jako se za konec "roaring sixties" - řvoucích  šedesátých let - ve světě považuje koncert v Altamontu v prosinci 1969, kdy ochranka Hell´s Angels při závěrečném vystoupení Stounů zabila jednoho diváka,  u nás bychom tak mohli označit právě několik vystoupení Tonyho Prince v červenci roku 1970.

Pro mnohé z tehdejších děcek to byl nejen poslední ale dost možná i vůbec první autentický dotek se světovou  atmosférou  končících 60. let, kdy nám spontánní Tony Prince dokázal svou bezprostředností a šoumenstvím umocnit radost z hudby i přinést aspoň chvilkový pocit absolutní svobody. Ze kterého jsme pak čerpali po dalších 19 let, za  podpory Laxiku, ze kterého Tony už jako jeho programový ředitel pravidelně  posílal hudební pozdravy svým československým fandům.

Celosvětová proslulost Tonyho Prince byla dána vedle jeho schopností i tím, že rádio Luxembourg bylo vlastně  největším rádiem pro mladé na světě, pokrývajícím prakticky celou Evropu. Jak i teď Tony připomenul, v šedesátých letech neexistovala ani ve Velké Británii žádná rádia, která by vysílala pop pro mladé, takže i tam se podobně jako u nás čekalo na večer až spustí Laxik. Velký rozdíl byl ovšem v tom, že si mladí mohli druhý den koupit na rozdíl od nás své oblíbené písničky v obchodě, což Tony už tehdy citlivě vnímal. Opakovaně to při své nynější návštěvě připomínal a s potěšením kvitoval, že tyhle časy jsou už minulostí.

Tony Prince chtěl být původně zpěvákem, a takhle si s námi zavzpomínal na své pěvecké začátky:

" V létě jsme obyčejně trávili dovolenou ve středisku Butlins a jednoho roku tam každý večer hrála zatím nejlepší skupina, Rory Storm and the Hurricanes. Jednou jsem se odpoledne poflakoval s mléčným koktejlem

po restauraci tanečního sálu a všiml jsem si jejich bubeníka, jak si rukama s mnoha prsteny poctivě leští úžasné kovbojské boty. Přitočil jsem se k němu a začal mu vyprávět, jak se mi skupina líbí. Moc pozornosti mi jako čtrnáctiletému rybízkovi nevěnoval, ale když jsem mu postupně s obdivem popsal všechny písně jejich playlistu, začal být hovornější. Poznal, že muzikou opravdu žiju, a nakonec mi řekl, ať se tedy přihlásím do zítřejší zpěvácké soutěže, kde budou oni jako doprovodná kapela. Z legrace jsem řekl, že tedy ano, ale jen když mi na vystoupení půjčí své kovbojské boty. Když jsem pak toho večera říkal kapelníkovi, že jsem si připravil pecku Gene Vincenta Be bop a lula, Ringo jen ukázal k bednám, kam pro mě boty nachystal. Nakonec jsem skončil druhý"

Později si založil skupinu The Jasons, ovšem bez valných úspěchů, protože jak neopomene nikdy zdůraznit - nemá vůbec žádný hlas. Tento údajný hendikep mu ale nezabránil v tom, aby se s výjimkou členů Beatles a Wings nestal tím, kdo si nejčastěji ze všech lidí veřejně zazpíval s Paul McCartneym: " Všichni Beatles byli velcí fandové Buddy Hollyho, nakonec název jeho skupiny Crickets (Cvrčci) je inspiroval při volbě jména Beatles. Později Paul pořádal snad patnáct roků týden Buddy Hollyho, kde vystupovali nejrůznější hudebníci, aby tak zavzpomínali a vyjádřili svou poctu této hudební legendě. Většinou jsem to moderoval já a dost často tam vystupoval i samotný Paul se svou skupinou The Wings. Když jsem ho jednou uvedl a klidil se z jeviště, tak mi řekl, ať zůstanu a pomůžu se sbory, pak mě vyzval i k tomu, abych zazpíval refrén. Potom se z toho stal už zvyk, takže asi tři až čtyři další roky jsem si s ním při této akci zazpíval opakovaně."

Našim fanouškům Beatles musí případat jako z říše snů další vzpomínka Tonyho Prince na slavné Brouky:

" V Oldhamu, kde jsem již dělal v jednom klubu diskotéky jednou za mnou přišel majitel, jestli má vzít The Beatles za sedmdesát pět liber, zdálo se mu to moc peněz. Nebylo to zrovna málo na tehdejší dobu, ale protože jsem pochopitelně v Beatles věřil, tak jsem ho přesvědčil, aby jejich koncert uspořádal. Beatles měli k dispozici jako šatnu můj kumbálek, kde vlastně došlo k historické události. Těsně před vystoupením totiž dostali telegram, že jsou poprvé na čísle jedna v žebříčku New Musical Expressu se songem Please, Please Me. Takže byli ve skvělé náladě a jak jinak, bylo z toho neopakovatelné vystoupení. Pochopitelně, že už nikdy potom nebylo možné dostat Beatles za rázem tak směšnou částku. Po koncertě se tehdy šlo na čaj ke kámošovi Paulova otce z vojny, a pamatuju, jak John Lennon tam šel jen pod podmínkou, že bude mít sýrové sendviče."

O tom, že Tony byl v centru dění od samého začátku svědčí i to, že  roce 1964 měl vlastní televizní program v Bristolu, věnovaný popu /Discs-a-Gogo/, kde se při vystoupení zpěváků normálně tancovalo, takže to nebylo statické jako dosud.  Může se pochlubit i tím, že se v jeho pořadu vůbec poprvé objevili na obrazovce Tom Jones nebo Eric Clapton /tehdy ještě s The Yardbirds/, kteří jsou možná i kvůli tomu dodnes jeho velkými kamarády. Tony vše dodnes bere jako velkou náhodu, včetně např. setkání s Jimi Hendrixem při jeho vůbec prvním příletu do Evropy, kdy bydleli shodou okolností ve stejném londýnském hotelu. Tam jezdíval Tony relaxovat ve dnech volna během působení ve slavném pirátském rádiu Caroline. Pirátská rádia na lodích vznikla právě díky tomu, že se oficiální stanice včetně BBC mladým prakticky nevěnovaly. Když bylo pirátské vysílání z lodí zakázáno námořním zákonem, přešel v dubnu 1968 do Radia Luxembourg. Tam potom pozval Tony Jimiho k interview a dokonce si s ním pak v jednom baru zazpíval společně What´d I say. Dlužno podotknout, že se jednalo o přirozený a bezprostřední kontakt už proto, že Tony byl dlouholetý kámoš Chase Chandlera podobně jako dalších členů The Jimi Hendrix Experience. Taky ovšem proto, že Tony Prince je vnímavý a citlivý člověk, jak ostatně potvrzuje i jeho nynější vzpomínka na turné u nás v roce 1970:

" Cítili jsme oba, já i manželka Christine, nadšení českých děcek, se kterými jsme se setkali před všemi těmi roky, a naše srdce kvůli nim krvácela následující dvě desetiletí. Nemohl jsem se vrátit po jistou dobu, ale často jsem zdravil české fanoušky z Radia Luxembourg, chtěl jsem je ujišťovat, že na ně stále myslíme a doufáme s nimi. Radovali jsme se, když jste byli konečně osvobozeni tak dlouho po Dubčekově povstání. Pamatuji na stopy po kulkách na budově, kde studenti revoltovali nahoře na Václaváku (kde si myslím, že Pavel Černocký udělal moji fotku na tramvaji). Vzpomínám na kluka, jak přišel na kraj jeviště a říkal: „Dám ti všechny svý německý marky za desku s Rolling Stones.“ Vzpomínám, jak se rozbilo okno mého auta v Brně, když se fandové na nás tlačili po vystoupení. Vzpomínám na tvůj spirit a Pavla Černockého a děcek, co jsme se s nimi setkali. A věděl jsem, že přináším poslání vám všem o svobodě. A protože jsme odjížděli s vědomím, jak zatraceně šťastní jsme byli my na Západě, budeme si navždy považovat toho zvláštního týdne ve vaší krásné zemi. Díky vám všem!"

V roce 1983 založil Tony spolu s manželkou Christine hudební vydavatelství DMC, zásobující diskžokeje po celém světě nejrůznějšími potřebami včetně speciálních nosičů jen pro dj´s, které také pořádá mistrovství světa v dýdžejingu. Když se mu před časem vdávala dcera a spousta známých ho pak žádala o záznam její svatby na videu, dostal další nápad, jehož výsledkem je celostátní stanice Wedding TV, tedy svatbová televize. Na ní jsou  24 hodin denně vysílány britské svatby a to nejen v Británii ale s titulky dokonce už i v Polsku a Turecku. Na dotaz, jestli svatebčané souhlasí a dostávají nějaký honorář s úsměvem odpověděl, že pro těch 15 minut slávy souhlasí prakticky každý a zdarma.

Takže z Tonyho je dnes v prvé řadě úspěšný a vytížený byznysman, o to větší jsme měli tedy radost z toho, že si udělal čas a přijal naše pozvání do Brna. Jeho vystoupení bylo strhující jako tenkrát a protože bylo přeci jen víc času, vyslechli jsme si i mnoho pro nás neuvěřitelných historek a příběhů. Takže se už těšíme na připravovanou Tonyho knihu. Tonymu se u nás po těch letech taky líbilo, což snad potvrdí i jeho e-mail, který nám po svém návratu poslal: " Napřed mé díky za pozvání zpět do České republiky a na 40. výročí Šelepky. Těšil jsem se z vaší společnosti včetně Pavla Černockého a všech legendárních českých diskžokejů. Doufám, že sobotní noc byla pro každého úspěšná. Zatímco já jsem měl velký osobní zážitek z toho jak jsem vám přinesl svou hudbu v roce 1970, VY jste byli hrdinové, ti kteří jste museli přežít ty temné dny, kdy by si mladí lidé měli spíš užívat svých životů. Gratulace vám všem!

Angličtináři by snad mohli uvítat i originální znění:

----- Original Message -----

From: Tony Prince (DMC)

Sent: Monday, May 04, 2009 9:36 PM

Subject: Re: TONY PRINCE

Firstly my thanks for inviting me back to Czech Republic and Selepova’s 40th anniversary, I enjoyed the night very much, the gig took me back to the good old days.I enjoyed your company very much indeed and meeting  Pavel and all the legendary Czech DJ’s.  I hope the Saturday night was successful for everyone.
Whilst I had such a great personal experience bringing you my music in 1970, you were the heroes, the ones who had to survive those dark days when young people should be enjoying their lives.  Congratulations to all of you.

Tonyho potěšil výtisk knihy Beetles, kde je taky pasáž věnována Laxiku i jemu samotnému, popisující jak jsme i my objevovali v šedesátých letech rádio Luxembourg. Dokonce si v ní mohl i trochu počíst,  což  je možné ověřit si v následující ukázce:

Radio Luxembourg

Odznaků jsem na veletrhu získal hodně, a tak jsem se učil každý den nová slovíčka. Úvaha byla jednoduchá. Čím víc slovíček budu umět, tím líp se domluvím a bude víc odznaků. Záhy se objevila další výhoda. Spolužačky si psaly do památníků texty písniček, když jsem ale něco zaslechl v rozhlase, kouzlo se vytratilo. Zněly fádně, prostě jako pro dospělé. Vzpomněl jsem si, jak Ivan Kulišťák na Prostřední Bečvě, kam se o prázdninách jezdívalo, pouštěl večer na celé údolí anglickou rozhlasovou stanici. Tak jsem si začal hrát s rádiem a po chvíli ji našel. Divoký rytmus písniček a kulometná palba anglických slov byly nezaměnitelné. Žádné ospalé hlasy a hudba na dobrou noc. Radio Luxembourg na vlně 208 metrů! Později se mně zalíbilo také AFN. Něčemu jsem i porozuměl, ze začátku ale jen časovým údajům.

Avšak co byla časová znamení proti písničkám! Žádný rodokaps se nemohl vyrovnat hlasu Johnnyho Cashe. Country boy, got no shoes - venkovskej kluk, nemá žádný boty. Víc jsem nepochytil, ale i tak má fantazie pracovala naplno. Na venkově u kmocháčka jsem toho zažil dost, ale u Johnnyho Cashe jsem navíc cítil buvoly, kovboje, šerify, psance a Indiány. Všechno překonali Beetles, kteří byli z Laxiku slyšet stále častěji. Nic proti kovbojům, ale víc jsem začínal myslet na nějakou milou spolužačku nebo jinou holku, známou ze stadiónu či z knihovny. Jednoho dubnového večera staré rádio Philips, přinesené jako válečná kořist z Dachau, málem vybuchlo. Na přístroji se uvolňovala lampa a musela se co chvíli přitlačit. Vzhledem k pravidelnosti této operace jsem ji prováděl již po paměti rukou, zasunutou pod zadní krycí panel z papundeklu. To se málem nevyplatilo. Asi kvůli rozrušení, že rádio začalo stávkovat při zvlášť pěkné písničce,

ztratila ruka orientaci a do těla mně vjelo 220 voltů. Elektrošok ale nebyl ničím proti tomu, když se poprvé ozvala nezvyklá rock and rollová skladba. Byli to Beetles.

She was just seventeen, you know what I mean. Tomu jsem rozuměl. Bylo jí právě sedmnáct, víš co myslím. Skladbu hráli každý večer, a tak jsem chytal další slova. Byla to fuška, která se však vyplatila. Naučil jsem se minulý čas od to see - vidět a to hold - držet. A taky od to fall - padat. Fall in love, padnout do lásky neboli zamilovat se, to bylo v hodně písničkách. Za pár dnů to dávalo jakžtakž smysl.

I saw her standing there, I held her hand in mine, and we held each other tight. And before too long I fell in love with her. Oh since I saw her standing there.

To mně stačilo. Kluk někde viděl stát dívku co se mu líbila, seznámili se a pak ji držel za ruku, drželi se pevně a od té doby co ji tam spatřil, netrvalo dlouho a zamiloval se do ní. O něco později hráli další píseň, ve které Beetles zpívali I’ll tell you something I think you’ll understand, I want to hold your hand.

To nebylo k vydržení. Jak jsem toužil držet nějakou holku za ruku! Ostýchavé dotýkání jsem několikrát zažil na letních táborech, ale vždycky až poslední večer, a tak vše skončilo ranním odjezdem domů. Největším zážitkem zůstala pusa od Katky Gavorové při přestupu na nádraží v Nedvědicích. Jenže Katka, Eva, Andrej Michal a další slovenští sympaťáci vzápětí odjeli rychlíkem do Bratislavy, na nás čekal jen osobák.

Pořád mně chyběla odvaha. Může vůbec kluk s něčím takovým holku otravovat? Teď jsem se probral, může! Beetles zpívali naplno celému světu, hlasem svěžím jako dravý proud Kněhyně v Beskydech, že je to normální a není se zač stydět. Když to kluk zkusí, dívka pochopí - she will understand it! Navíc mně nasadili Brouci brouka do hlavy s tou sedmnáctkou.

Možná jsou starší holky odvážnější. Beetles tomu musí rozumět, dobře vědí, proč nezpívají she was just fifteen nebo dokonce fourteen. Jak jsem donedávna mohl bez Beetles žít?

V našem rádiu zatím zpěvačka unyle žádala lavičku v parku, aby promluvila o zhrzené lásce. Kéž lavičko, kéž bys promluvila... Holky si to psaly do zpěvníků, takovou pitomost. O to častěji jsem sedal k Laxiku a těšil se, jak zazpívají Beetles. Stali se mými milovanými Brouky. Měl jsem rád i Elvise, ten byl taky dobrý. U Laxiku jsem měl pocit, že nejsem v socialismu, ale na jiné planetě.

Angličtí komunisti lepší našich

Jiný svět mě však přivedl do rozpaků. Angličtinářka mně poradila, abych si koupil anglické noviny Daily Worker a zkoušel si číst originál. Zaráželo mě, že psali hodně o Soviet Union, a větším šokem bylo zjištění, že je to deník anglických komunistů. Když se v nich objevila fotka Beatles s velkým článkem, všechno jsem jim prominul. S překvapením jsem zjistil, že se jmenují trošku jinak. Místo Beetles The Beatles. Asi slovní hříčka, protože v českém vysílání BBC o nich mluvili také jako o Broucích. Ve slovníku jsem to nenašel, nejbližší bylo beat. Z mnoha výrazů mě zaujalo bubnování, takt nebo někoho předčit. To stačilo, Beatles předčili všechny. V článku byla také přesná jména, názvy písniček a další zajímavosti. Všechno jsem se slovníkem přelouskal a neznámá slovíčka se naučil. Bylo to nezbytné, nedovedl jsem si představit, že bych článek někomu ukazoval a nebyl schopen říct, co v něm je. Tyto obavy byly zbytečné, protože jsem záhy zjistil, že to kluky moc nezajímá. Na mém nadšení to ale neubralo a Laxik jsem ladil neustále. Jen mně bylo líto, že nemám magič a nemůžu si vše nahrávat. Na druhé straně jsem stejně byl přes den pořád na lítačce, takže jsem mohl poslouchat až večer. Na Laxiku býval pořad Presenting Elvis Presley. Nádhera, čtvrt hodiny jenom Elvis. Ale jednoho večera jsem zaslechl:

This is Radio Luxembourg, your station of the stars. Tony Prince speaking on two ’ou’ eight meters, medium wave. And for the next fifteen minutes, John, Paul, Ringo and George, The Beatles!

Šest písniček za sebou jenom s Beatles! Neuvěřitelné! Až mně bylo líto děcek, co si ještě vykládaly o Večerníčku s Hajajou. Mým Večerníčkem se stalo Radio Luxembourg a věděl jsem, že navždy.

Ukázka z knihy Beetles /distribuce Kosmas.cz/ se svolením nakladatelství Oldies but Goldies.

Další články tohoto blogu, které se týkají světa hudby jsou např.:

http://sestak.blog.idnes.cz/c/71299/Muze-za-fenomen-Karla-Gotta-taky-nase-pohodlnost.html

http://sestak.blog.idnes.cz/c/60755/Leonard-Cohen-II-Oldies-but-Goldies.html

http://sestak.blog.idnes.cz/c/60699/Leonard-Cohen-s-usmevem-Oldies-but-Goldies.html