Proč se bojíme diskuzí, proč je neustále rušíme?

Může za to 40 let totality, naše neschopné školství nebo vlastní pohodlnost? V posledních dnech všude včetně Idnes opět přibylo zrušených diskuzí, s obvyklou omluvou "všem slušným čtenářům kvůli tomu, že opakované vulgární výpady už nešlo mazat jednotlivě."  Každého, kdo někdy navštívil diskuze německých, italských nebo třeba anglicky psaných serverů musí nutně napadnout, jestli je rušení diskuzí opravdu tím ideálním řešením jak prostředí internetu zkultivovat.

V těchto zemích nejsou totiž rušeny žádné diskuze ani se na nich neobjevují vulgární ataky. Výjimkou jsou snad někdy komentáře u písniček na Youtube, které bývají ostřejší z důvodu zaslepenosti některých fandů. Ani tam se ovšem diskuze neruší a pořádek udělají zasvěcenými reakcemi ostatní. Také na spíš mládežnických fórech typu Seznam nebo Xchat nedochází k problémům, byť i tam vystupuje značná část diskutujících pod přezdívkami. Ale když se najde někdo, jehož příspěvky postrádají slušnost a kulturu slova, je ostatními odkázán do patřičných mezí a dříve či později přijde na to, že na přísloví "S kloboukem v ruce projdeš celý svět" opravdu něco je.

Proč si tedy nemůžou podobně poradit dospělí třeba zrovna na Idnes? Je na vině totalitní stereotyp, kdy se 40 let zakazovalo diskutovat? Takže teď jsou někteří jak utrženi ze řetězu a plácnou do reakce co je napadne? A když už tedy někteří plácnou vulgární poznámku, tak zase ti slušní diskuzi zakážou. Aniž by jim došlo, že i to je totalitní přístup, který v žádném případě problém neřeší. Ale je normální, abychom ještě další desítky let diskuze rušili?

Možná je chybou, že většina spoludiskutujících či autorů blogů dává na hrubý pytel okamžitě hrubou záplatu, čímž pochopitelně vše jen eskaluje. Lepší by bylo reagovat na nějaký vulgární výpad  např. takto:

"Škoda, že jste - jistě jen pro nedostatek času - konkrétně nezdůvodnil, co se vám na článku/příspěvku  nelíbilo. Zkuste to prosím, abychom se tak společně mohli oba zamyslet." 

Tím  "slovního útočníka" přinutíme k přehodnocení jeho postupu a upozorníme ho na to, že napsat nadávku je sice rychlé ale k ničemu ve srovnání s tím, když se má názor už nějak  zformulovat. Ze zkušeností se dá říct, že po takové žádosti se notoričtí kazisvěti  už nevrátí a pokud někomu něco ujelo třeba jen  pod vlivem opilosti či únavy, přijde znovu i s omluvou.

Nezbytným předpokladem pro vyčištění diskuzí je ovšem to, aby si ta lepší část vždy zachovala chladnou hlavu a nesnížila se k žádným protiútokům. Tak rušivé elementy nenajdou žádnou odezvu a dříve či později odpadnou a tím pádem se už nebudou muset rušit žádné diskuze.

Absence nadhledu byla žel zřetelná i ve čtvrtečním pořadu M.Jílkové Máte slovo, který byl věnován školství.  Nejednoho diváka možná napadlo, že nepřiměřený přístup některých učitelů může být podhoubím pro vznik nových, netolerantních diskutérů později na internetu. Docela vážně se diskutovalo např. o tom, že pokud žák učitele verbálně vyprovokuje, nesmí ho učitel fyzicky napadnout. Je smutné, že se o takové elementární věci musí diskutovat veřejně ale jen to potvrzuje, že "nechat se vytočit" žákem se považuje ve školství za normální, podobně jak v našich diskuzích na netu. Korunu tomu pak dodala paní ředitelka ZŠ Ohradní, když zmínila případ jak přišla na žádost učitelky řešit do třídy přestupek problémového žáka a dala mu poznámku. Po jeho reakci si "musela šlápnout na palec aby se udržela a jednu mu nevrazila".

 Bez ohledu na své pracovní vypětí tím porušila dvě věci - ztratila nadhled a zrušila diskuzi. Kdyby v klidu přestupek probrala s jeho spolužáky, udělala anketu co si o tom kdo myslí, zeptala se i jeho jestli to dělá kvůli hrdinství či proč, jestli mu nevadí, že ostatní okrádá o čas třeba na angličtinu, která se jim bude v životě hodit víc než vzpomínka na nějaký výstřelek  -   tak mohla dosáhnout víc, v klidu a bez poznámky.

Jenže paní ředitelka si zřejmě i pro sebe diskuze zakázala, nebo se jim možná nikdy nevěnovala. Asi nebude sama, kdo na našich školách s žáky nediskutuje. Těžko říct proč tomu tak je, jestli je zatím jistá pohodlnost některých učitelů, nebo to, že děti nepovažují za rovnocenné partnery. To by bylo škoda a možná neuškodí část staršího rozhovoru s Leonardem Cohenem z r. 1992, kde pěkně hovoří i o moudrosti mládí:

"Myslím si, že jsou věci, které jsem napsal když mi bylo 15, které byly opravdu dobré. Zapomínám na věci, který neměly žádný dopad, ale pro přiblížení, jako příklad: v první knize co jsem napsal když mi bylo asi 20, tak tam jsou věci jako:

"Slyšel jsem o muži, který vyprávěl slova tak krásně, že po jejich pouhém

vyslovení se mu ženy samy vzdávaly"

"Vůbec ne špatné na mladíčka, co? Někdy si myslím, že od té doby šlo všechno z kopce. Hleďte, nikdy jsem si nemyslel, že mladí nejsou moudří. Je specifická moudrost, kterou má mladý člověk stejně jako patří specifická moudrost k člověku co má 58. Život má různé věky a každému věku náleží duch a nadání."

Možná, že i tento malý úryvek by mohl přispět k tomu, aby učitelé brali žáky jako partnery, diskutovali s nimi a tak v delším horizontu přispěli i ke kultivaci internetových diskuzí. Pokud bychom to v dohledné době nezvládli jako aktivní diskutéři už my sami. 

 

Pro pilné čtenáře ještě malá knižní ukázka na téma strategie při diskuzích: 

Tirare - spingere

„Můj známý rozhodčí Silvio z Itálie mně vysvětlil řešení konfliktů, říká

tomu tirare a spingere. Stáhnout se a potom zatlačit. Pokusím se o příklad.

Třeba náš dobrý školník Albert Vališ, muž drsného slovníku. Chytne vás

u vchodu v zablácených botách a začne nadávat za roznášení špíny, což

mu přidává práci. Pokud odseknete, že je za úklid placen, máme oheň

na střeše. K tomu naštvaného školníka, který vás odpoledne nenechá

v tělárně ani o minutu déle, protože ho prostě štvete.

 Ale když přiznáte, že jste čuňata a spěchali jste do školy opsat si úkol, Albert řekne no dobrá, je to v cajku. Stáhli jste se, tak nebude mít důvod dál útočit, tedy nadávat.

Jak ustoupí, uděláte spingere a zatlačíte třeba tak, že se zeptáte, kdy dovezou uhlí. Tak mu připomenete, že nejste žádní hloupí flinkové, a vezmete mu vítr z plachet. Poté na něj můžete nastoupit, aby vás pustil na trénink dřív či nechal vás v tělocvičně déle, a uvidíte, že to bude klapat. Jistěže byste měli pravdu, že je placen za úklid chodby. Jenže to on ví také a když mu to připomenete, nic nezískáte. Kromě pocitu To jsme mu to ale dali!

Než takové pocity, tak je lepší prodloužit si trénink. A mít školníka na své

straně. Vždyť i skládání uhlí přijde místo matematiky vhod.“

Někdo se ozval:

„Dobře, se školníkem to chápu, ale proč se nás nesnaží pochopit učitelé

jako první? Proč máme nejdřív chápat my je?“

Kotletu to z míry nevyvedlo:

„Správná otázka, uniklo vám však, co jsem měl na mysli. Když budete

schopni pochopit protistranu jako první, získáte výhodu. Dám vám další

příklad, který vám bude bližší. Málokterá holka je schopna vyhnout se

vaším, jistě vtipným poznámkám. Ale věřte, že pokud se budete snažit

pochopit způsob uvažování dívek, možné problémy, co je trápí, a když

naopak zjistíte, co by se jim mohlo líbit, určitě u holek zabodujete více,

než rádobyvtipnou hláškou. Proti ostatním klukům, třeba starším, budete

ve výhodě. Pamatujte, že ženská většinou hledá u chlapa pocit bezpečí.

Ten ovšem nebude očekávat u někoho, kdo k ní nemá respekt a úctu.

A bere ji jen jako objekt svých choutek. Pokud však nazdá, že právě vy se

od stáda lišíte, může to být tím, co ji k vám přitáhne. Na rozdíl od pochybných srandiček.“

Tímto proslovem se Kotletova vážnost zvýšila. Návodů jak na holky,

nemohlo být nikdy dost. A tento se zdál dobrý.

Protože ve čtvrtečním pořadu Máte slovo byla řešena i otázka fyzických trestů ve škole, tak ještě jedna knižní ukázka na tohle téma včetně malého příkladu Jak na šikanu?

 

Skončil trénink školního mančaftu v basketu. Chystali jsme se pod sprchy,

až na Pavla, který se už oblékal, když se vrátil trenér zvaný Kotleta. Říkalo

se mu tak proto, že nezbedníky trestal vytaháním za kotlety. Machrování

a vyvyšování bez pardonu odsuzoval. Jako před rokem, když jsme poprvé

přišli do hokejové šatny se staršími deváťáky. Dva z nich, kteří přešli z jiné

školy a Kotletu dobře neznali, nás mladší vystrkovali do chodby:

„Odchod, počkejte až se převlíknem. Ať máme pohodlíčko.“

Ostatní se jen potutelně usmívali, což nás zaskočilo. Nemůžou se nás

zastat? Pořád jsme nechápali, mazáci tedy doplnili:

„Mistři potřebují prostor, holubi můžou počkat.“

To zaslechl přicházející Kotleta:

„Pánové, to jako – domyšleno do důsledků – nebudete holubům ani

nahrávat?“

Pak měli oba frajeři možnost přesvědčit se na vlastní kotletu o výstižnosti

Kotletovy přezdívky. Nebylo o co stát. Poznal jsem to v utkání proti

Jarošce. Nemohl jsem trefit koš, nedal jsem ani jednu šestku. Začal jsem

totiž chodit do boxu a před zápasem byl na tréninku. Potom na kolo a na

košandu jsem přijel těsně před zahájením. Kotleta nic neřekl, asi mě - coby

pivota - nechtěl rozptylovat. Mezi rohovníky jsem se neulejval, bylo to vidět. Hrál jsem mizerně a vynikal jen ve faulech. Naštěstí jsme vyhráli, nejspíš proto, že jsem se brzy vyfauloval a nemohl hru dlouho kazit. Když po zápase Kotleta kluky chválil, zeptal se, jestli jsem zapomněl hrát košíkovou. Takovou potupu jsem nemohl dopustit, tak jsem podal vysvětlení o mlácení do boxerského pytle a přesunu na kole. Aby bylo zřejmé, jaký jsem borec, že jsem po takové námaze dokázal ještě obstojně hrát.

Kotleta si to nemyslel, přistoupil ke mně a chytl mě za kotletu. Už jsem

se zvedal na špičky, natažen jak šňůra, bolest se stávala nesnesitelnou,

když Kotleta povolil. Kotletu je lepší nedráždit, což teď dojde i dvěma

deváťákům. Pro úplnost Kotleta dodal:

„Abyste věděli, jsme tady jedním mužstvem! Pokud nějaký tupínek

nechápe, ať si všimne, že ani v nároďáku nejsou všichni hráči stejně

staří!“

A byl klid. Trest to byl nepříjemný, většinou však stačila jedna lekce. Spokojen byl i ten, kdo si ji zopakoval. Na rozdíl od jiných učitelů Kotleta prohřešek dál nerozmazával. Jako jeden z mála také nepoužíval povýšeného označení vy puberťáci jedni.

  /Knižní ukázky z titulu Beetles /J.Kudrnáč/ poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ® /