Nejhezčí a taky nejhorší československé léto

Letní povídka pro Víkend MF DNES Následující příběh prožili v létě 1968 všichni Čechoslováci, jen s jinými reáliemi. Zlomek z nich ovšem v obráceném gardu v tom smyslu, že začátek léta 1968 byl pro ně tím nejhorším, neboť se díky demokratickým změnám začaly odhalovat jejich totalitní špatnosti. Nejhezčím se pro ně léto 68 stalo až příchodem sovětských okupantů, který znamenal dvacet dalších let, především morálního marasmu, s jehož následky se potýkáme dodnes. 

Po narukování mě poslali počátkem 1968 do kursu posunovačů. Tam jsem už jel s tranďákem, abych mohl poslouchat  oblíbené rádio Luxembourg. Jednu neděli mně jej ale zabavil dozorčí útvaru s nadávkami, že dělám v kasárnách americký večírek.

Po této ještě rudé zimě přišlo ale nádherné léto. Náš útvar odjel na opravu trati úseku Zdice – Rokycany, kde mělo pár z nás fajn zašívárnu. Ostatní vojáci dřeli celý den při vytrhávání starých kolejí a pokládce nových, my jsme jen lokotraktorem ráno dovezli kolejová pole. Pak jsme čekali až do odpoledne, kdy jsme na novou trať ještě vysypali tuny štěrku. Opravdu jako dětská hra s vláčky, když jsem během pauzy na plošině  vagónu s oblibou chytal  bronz. K tomu mi hrála stanice AFN, vysílající pro US Army v západním Německu.

Jednou na mě při takové kratochvíli kdosi zezdola zavolal, a když jsem si stoupnul, spatřil jsem naše důstojníky s někým, kdo měl na výložkách moc velkých hvězd. Poprvé jsem se tak setkal s generálem, v nejtrapnější možné scéně. Těžko jsem mohl salutovat, jen tak v trenkách. Do toho americký dýdžej ohlašoval song Boba Dylana.

Zmohl jsem se jen na výmluvu, že jsme celou noc vozili štěrk, a tak jsem si trošku zdříml. Generál se s tím spokojil, neboť hlavní pro něj bylo to, že výměny kolejí šly skvěle, za den i víc než 1 km. To byly prémie pro něj i důstojníky, a zkrátka jsme nepřišli ani my, neb jsme si k žoldu 75 korun přivydělali i 300 měsíčně.  To byl jeden z paradoxů, když my z méně spolehlivých rodin, kterým byly místo samopalů přiděleny lopaty a vidle, tak jsme měli lepší vojnu než prověření kluci u bojových útvarů. Takže se makalo, a generála těžko mohlo rozhodit to, že jsem poslouchal Američany. Jaký to rozdíl oproti situaci jen před pár měsíci, kdy mi za to dozorčí útvaru rádio zabavil.

Vše bylo ale hlavně tím, že se už nenadávalo na Západ. Večer v hospodě se smál z Rudého práva Dubček, vyfocený jak dává autogramy turistům. Co si ten borec myslel, že je někým z Beatles? Ale milovali jsme ho. 

Naše odloučená jednotka byla ubytovaná na nádraží ve Zbirohu, mimo dosah důstojníků. Bez sprchy, ale zase s blízkým rybníkem. V půli srpna se mi podařilo sehnat  Mlaďák, který jsem pak využil k tomu, abych se dostal k jedné dívce, po které jsem už dřív mrkal.

Uklidnila mě zpráva,  že tisk bratrských  zemí už přestal na nás útočit, pak zase rozrušila reportáž o nudismu v NDR, s fotkama,  kterou Rudolf Křesťan uvedl tak, že pokud by někdo FKK odsuzoval, máme si ověřit, jestli nezastupuje továrnu na plavky.  Vždy jsme měl touhu někdy si zaplavat v moři, ta teď dostala jasnou podobu. Jedině k Baltu do NDR.

Když se u rybníka objevila ona dívka, dodal jsem si konečně odvahy a oslovil ji. Pak jsme probrali vše možné, díky Mlaďáku i koupání bez plavek. Jen Laxik neznala, což nebylo překvapení, neb její otec byl důstojník a ti chránili děti před západními vlivy. Aspoň jsem to využil k tomu, že ji s Laxikem seznámím večer, kdy vezmu k rybníku i tranďák. Byla i domluva, že vyzkoušíme  koupání bez plavek.

Pak ale přišel naštvaný otec, že měla být dávno zpátky na oběd. Ještě mi ale řekla, že v 8 přijde. Přišla přesně, ale jen na skok, otec jí večer už nedovolil žádné toulání. „Ale zase přijedu už tento pátek 23. srpna, a zůstanu  do konce prázdnin.  „Uvidíme se za 5 dní, a budeme mluvit anglicky, a poslouchat Laxik a …“ „A budeme se koupat na nuda“ přerušil jsem ji s přehnaným nadšením. Neodolatelně se usmála, dala mi pusu a odešla. Mé oči ji sledovaly, zatímco srdce se mi pokoušelo vyskočit z hrudníku. 

A zase jsem byl sám. Naštěstí jen na 5 dní.V noci jsem si při poslechu Laxiku nadával, že jsem se jí ani nezeptal na jméno, nebo na to, kde je jejich chata. Hlavně aby nás teď nikam nepřesunuli.

V neděli s klukama na pivě v Kařezu mě v erárním Rudém právu zaujala zpráva, že po přistání letadla z Londýna zapomněl personál vyložit zavazadla, se kterými pak letoun zajel do hangáru. Trvalo přes 3 hodiny, než se kufry dostaly ke skupině pionýrů, která byla na výměnném zájezdě u britských mládežníků. Ti tak zmeškali spojení domů. To mě pobavilo. Čerta mě zajímalo nějaké zmeškané spojení, ale že Pionýrská organizace létá do Londýna, to bylo něco. A Rudé právo, vždy jen hlásná trouba komunismu, se rozčilovalo  nad zmeškaným spojením, jakoby létání do Londýna byla ta nejběžnější věc na světě. Jak vidět, tak tehdy asi opravdu bylo.

Narodit se jen o rok později, už jsme mohli taky běhat po Londýně. Ale neva, vyrazíme hned po vojně příští rok. Všichni jsme byli v eufórii, svobodní jako nikdy dřív, a těšili jsme se ze všeho u plzeňského, které se vyrábělo jen 50 km od nás. Sám jsem to měl umocněné o svou novou dívku, a do toho zněly cizí hity i z našeho Mikrofóra. To byla ale báječná neděle!

V pondělí jsme začali pokládku u Rokycan, a stále jsme probírali, jak si teď jezdí třeba do Anglie i pionýři. V úterý 20. srpna večer při další sérii piv jsem myslel už jen na to, že ještě 3 dny a bude koupání na nuda s mou kráskou. Stále se mi o ní zdálo, když uprostřed noci zvonil drážní telefon. Vzal to Jarek, a hned nás probral „Cože?“ a jen opakoval „Děvky zdrbaný“. Pak nám řekl „Zkurvení Rusáci nás přepadli!“ Volal kámoš výpravčí, co měl noční v sousedním Kařezu. Byly 2 hodiny ráno, 21. srpna 1968. Přeladil jsem na Prahu, kde byla zpráva potvrzena ještě hůř, než jsme si mysleli.  Každou minutu přistávala v Praze sovětská letadla s tanky a transportéry.

I když jsme byli vojáci, nemohli jsme dělat vůbec nic. Jediné co jsme měli, byly klíče od dvou lokotraktorů na stole, nic co by mohlo zastavit invazi. Když se president Svoboda zeptal ministra obrany Dzúra, co dělala naše armáda, řekl že jejím úkolem bylo chránit západní hranici, ne východní. Byla to nejlehčí invaze v historii.

Ale náš lid rozhodl jinak. Rozhlas hlásil, že se odstraňují ukazatele směru, aby se okupanti nemohli orientovat. Nikdo nás nemusel pobízet, abychom odstranili cedule Zbiroh z nádražní budovy. V první den okupace ve středu 21. srpna  náš útvar na pokládku nepřijel, až po poledni nám přijel velitel říct, že dnes se nepracuje. Byl naštvaný stejně jako my a ocenil, že jsme zamazali rudé hvězdy na lokotraktorech. Večer pak Dzúr vydal rozkaz všem důstojníkům, aby zabránili možným útokům našich vojáků na příslušníky spřátelených armád. Ten okamžik jsme věděli, že je vše prohrané. Když naše armáda nepodpořila svůj národ, kdo jiný tak měl učinit? Jaká škoda, že změny v roce 1968 probíhaly tak rychle, že se do armády nestačili znovu dostat vojáci, vyhození po únoru 1948.

 Další den byl čtvrtek, a začalo se pracovat jakoby nic. Naši důstojníci už byli odměření a říkali, že jsme tady na práci a ne na diskuse o politice, na které je prý vláda v Praze. Někdo řekl, že ta může těžko něco řešit, když je vězněna v Moskvě. Byl ovšem důstojníkem okřiknut ať se nestará, a pracuje. Byla to velká lekce toho, jaká změna se udá za jediný den, když ještě včera byl stejný důstojník naštvaný na okupaci stejně jako my.

Díky tranďáku  jsme ale měli přehled o tom, že drtivá většina národa s okupací v žádném případě nesouhlasí. Mnoho lidí za to už žel zaplatilo cenu největší,  když bylo hodně mrtvých třeba u budovy rozhlasu v Praze.

 Pak mi proběhlo hlavou, vždyť už zítra přijede má nová dívka. Jak těch 5 dní uteklo, jak jsem jen na ni mohl úplně zapomenout, co k nám vlítli ti zdrbaní Rusáci. Ale co když nepřijede? Co když její otec bude muset zůstat se svou jednotkou v Praze? V pátek jsem šel k rybníku už v šest, a když se hodinky dostaly k magické osmé, začal jsem Rusáky nenávidět ještě víc, než když nás přepadli. Zabíjeli naše lidi, unesli presidenta,  vecpali se na naše náměstí se svými tanky, to bylo hrozné. Ale to, že jsem kvůli nim přišel o rande s koupáním bez plavek, to už bylo příliš. Oloupen o rande s nádhernou tajemnou dívkou, jejíž jméno jsme neznal, coural jsem se kolem rybníka i celou sobotu a neděli, než jsem se smířil s tím, že už nepřijde.

V pondělí odpoledne jsme pak s vagóny se štěrkem čekali jako obvykle u každého návěstidla, než projedou ostatní vlaky. Byl jsem sám na konci vlaku, s červeným praporkem, a hlavně s rádiem.  Vtom na AFN začali hrát píseň, která mě ohromně zasáhla. Byl to Johnny Cash a jeho hluboký, drsný hlas. „Oh bury me not… Nepochovávejte mě na osamělé prérii, zazněla smutná slova mladíka, z jeho bledých retů na smrtelném lůžku, na sklonku dne“. Bylo to jakoby píseň byla o mně, jako bych sám byl tím umírajícím kovbojem, protože sovětští agresoři rozdrtili všechny mé sny, o tolik mě připravili, v neposlední řadě o mou nově objevenou lásku.  Píseň mě dostala ještě víc ve svém závěru „Nepochovávejte mě, a tam mu už selhal hlas, a my jsme nedbali jeho přání, a do úzkého hrobu 6x3 stopy, pochovali jsme ho tam, na osamělé prérii.“

Oči se mi zamlžily, jak mě dojmul vlastní výklad písně. Opravdu je to tak, že celý svět na Československo zapomněl? Bude celý svět jen pozorovat jako divák, jak okupanti zardousili a pochovali naši nově získanou demokracii? Když jsem se málem začal topit v sebelítosti, náš lokotraktor zahoukal. Odmávnul jsem praporkem, že jsem ready, a vlak se rozjel. Jedno jsem už věděl. Žádný okupant ani komunista mě nikdy nezničí, pokud budu moci poslouchat hudbu. Byť zase spíš tajně, jako předtím, než začalo tohle nádherné léto.