Dubček je nyní představován jako naivní dosazená figurka, když funkci prvního tajemníka KSČ v lednu 1968 dostal náhodou. Vůbec není ovšem zdůrazňována zásadní věc, že Dubček jako Slovák pocházel z té části naší republiky, kde komunisti zdaleka neuspěli ve volbách v roce 1948, z národa vážícího si suverenity mnohem víc, než jsme předvedli my v Čechách, Slezsku a na Moravě. V Bratislavě v únoru 1948 rozhodně neaplaudovaly statisíce nějakému Klémovi, jak tomu bylo v Praze.
Čili to byla zásadní věc, že prvním tajemníkem KSČ nebyl v lednu 1968 zvolen nějaký další, ze Sovětů vylekaný čecháček, ale hrdý Slovák, který měl navíc možnost několik let přesvědčit se o životě v Sovětském svazu na vlastní kůži. A tak se nebál začít jednat jinak, než pod taktovkou Sovětů. Už vedlejší ale taky charakteristické bylo to, že to byl první, a zřejmě i poslední náš politik, který si dovolil po svém zvolení zapózovat pro titulku Mladého světa tak, že skočil šipku z desetimetrové věže.
Mimo jiné zmizela cenzura, začali se dokonce prodávat zahraniční časopisy jako Time či Life, byť jenom v hotelech, ale koupit se prostě daly, plus iks dalších věcí, včetně téměř bezproblémového cestování na Západ. A do toho najednou vpadli Rusáci. Přepadli naši republiku, která nebyla nikdy před tím tak svorná. Když k nám vlítli Němci, tak úplná svornost být nemohla vzhledem k Sudetům, v únoru 1948 zase kvůli mnoho lidem, kteří neprohlídli sovětskou a následně komunistickou propagandu.
Ale v roce 1968 to bylo naprosto jiné. Nikdo tehdy nic neměl, takže si nebylo co závidět, ti pomýlení si hned vybavili předválečnou demokracii a tak začali změny rovněž podporovat. Nezapomeňme, že lidé co vyrůstali za 1. republiky byli v roce 1968 v ideálním produktivním věku kolem 40 let. Vládlo všeobecné nadšení, a když tedy přišel zdrcující přepad agresorů, bylo jedinou snahou něco proti tomu udělat. Komunista už dávno nebyl nadávkou, a byla to jediná organizovaná strana, které organizovala odpor proti okupantům, takže bylo jen logické, že se do ní začala hlásit spousta lidí, hlavně mladých, kteří měli největší strach ze ztráty teprve nedávno získané svobody. Dokládá to i ukázka z ilegálního Rudého práva, volně distribuovaného necelý týden po invazi.
Takže bychom měli vždy rozlišovat, jak se kdo zachoval, zvláště když vstup do KSČ v srpnu 1968 se stal později spíš kádrovou kaňkou. A ten kdo něco takového vyčítá není nikým jiným, než zmanipulovaným normalizátorem, bez vlastního úsudku. Takže vyčítání kvůli tomu, že někdo byl za totality v KSČ, by mělo být děláno vždy obezřetně. Vždyť i díky tomu mohla třeba spousta lékařů pomáhat zvyšovat úroveň našeho zdravotnictví. Vyčítat bychom to ovšem měli těm, kteří toho zneužívali ve svůj osobní prospěch, a přímo škodili druhým. Navíc je třeba zřejmé, že opravdu „slušný“ bývalý komunista, který do KSČ vstoupil jen kvůli své profesi, to i dnes bere jako jistou kaňku, kvůli které by třeba nikdy nekandidoval na presidenta.
Jen tak na okraj, neměli bychom se jako nynější Česká republika konečně omluvit Slovensku za to, že jsme byli příčinou toho, že i oni byli uvrženi do totality v roce 1948, a nakonec stejně tak i v roce 1968, kdy se normalizace rovněž upekla v Praze? Byť ji pak řídil slovenský zrádce Husák. A zároveň i poděkovat za to, že Slovensko po roce 1968 zaměstnalo mnoho našich lidí, kteří tady byli vyhozeni z práce.
/Chtěl bych se omluvit za to, že nechávám tento článek bez diskuse. Mám totiž přemíru dalších úkolů, a nemohl bych se tak diskusi odpovědně a bezpečně věnovat. Zvláště když místní bulvár našel zalíbení v tom, že vyhledává všechny mé stopy na internetu za posledních pět i více let, včetně těch zdánlivých, a pak to v diskusi rozebírá. Na to abych se k tomu vyjadřoval nyní opravdu čas nemám./
