Jaromír Hnilička a jeho pár dárků na Tekutém kapříkovi 2011

Již přes 40 let, z toho poslední dvě dekády v klubu na Šelepce,  se  schází na Štědrý den dopoledne jen pánská část brněnské sportovní, kulturní, novinářské a kdoví ještě jaké obce, aby bylo zavzpomínáno na uplynulý rok.  Povídání za moderování Jindry Eliáše pak vždy zpestří kulturně či jinak nadaní kamarádi.

Z letos jubilujících Synkop 61 to sice stihnul jen Pavel Pokorný, ale i jeho jen sólové podání  slavné skladby Válka je vůl Oldřicha Veselého a Františka Jemelky jen potvrdilo, že tento skvělý kus za 45 let od svého vzniku neztratil nic na své naléhavosti.  Pak  hudebně trochu odlehčili Radek Rettegy a Pavel Čiča Jelínek, a již tradičně zahráli  lehčí noty v brněnském hantecu.

Mezitím se již dávno legendární Jaromír Hnilička věnoval jednomu dárku, o který se mu svým způsobem postaral také již legendární diskžokej Tony Prince z rádia  Luxembourg, který Šelepku rovněž miluje. Tony mě totiž požádal, abych mu udělal nějaké rešerše týkající se pobytu anglické zpěvačky Gery Scottové u nás koncem 50. let.  Pamětníci si možná vzpomenou, že někdy kolem roku 1957 vydal Supraphon zřejmě první anglicky zpívané desky u nás od vítězství dělnické a rolnické třídy v roce 1948, právě s Gery Scottovou a orchestrem Gustava Broma.

Jistěže to nebyl žádný rokenrol, na ten jsme však měli rádio Luxembourg. Ovšem skladby jako Alexander´s ragtime band, Chicago nebo When the saints go marching in měly taky pořádný drive, zpěvačka i kapela šlapaly naplno, a nutno podotknout, že na trubku zářil již tehdy Jaromír Hnilička, který hraje u Bromovců již od roku 1955. Hlavní výhoda tohoto počinu byla v tom, že jsme tak měli poprvé možnost pustit si anglicky zpívané skladby v nejlepší kvalitě, kdykoliv se nám zachtělo. Tehdy totiž ještě neexistovala žádná možnost koupit si magnetofon a natočit si tak něco z cizích stanic, jejichž příjem byl navíc většinou nekvalitní.

Gustav Brom pozval Gery Scottovou když kapela hrála v roce 1957 v NDR na  veletrhu v Lipsku, a on si odskočil do tehdy ještě přístupného západního Berlína, kde se s ní seznámil. K uskutečnění pozvání přispělo velkou měrou pak to, že Gery vystupovala i v NDR a nahrávala i pro jejich společnost Amigu. Protože jsem ale v přístupných pramenech bližší podrobnosti nenašel, nenapadlo mě nic lepšího, než zkusit i archiv Ministerstva vnitra, kam jsem stejně hodlal psát kvůli dalším materiálům, týkajících se brněnských hotelů. .

 Náhoda tomu chtěla, že po asi dvou měsících mi přišla ve středu 21.12. ráno mailem zpráva, že vyžádané materiály jsou již k dispozici ve studovně v Kanicích. Ne že bych neměl 3 dny před Štědrým dnem nic lepšího na práci než jet studovat do archivu, ale nakonec jsem se tam vydal, hlavně proto, abych už mohl něco sdělit Tonymu Princovi, který sám vždy jedná vskutku bleskurychle.

V archivu sice nebylo nic o Gery Scottové, ale jinak mi bylo předloženo pár doslova klenotů, včetně např. toho, jak byl na Jaromíra Hniličku mj.  založen v roce 1977 svazek prověřované osoby „OKO“. To už jsem věděl, že mám pro Jardu možná nejoriginálnější vánoční dárek, což se potvrdilo, když jsem mu to hned po příchodu na Šelepku dal. Na fotu je důkaz, že se do toho Jaromír Hnilička hned pozorně začetl. Rovněž samotný Návrh dokazuje, že Jaromír vůbec neotálel s rozšiřováním prohlášení Charty 77, takže ani ne za dva měsíce po jejím vydání  už na něj StB kvůli tomu  založila svazek prověřované osoby.

Že je to skvělý dárek mi vzápětí potvrdil sám Jaromír když poznamenal, že i on se stal terčem různých obvinění v tom smyslu, že měl snad spolupracovat s StB, což vycházelo hlavně ze závisti vyvěrající z toho, že Bromovci často hráli i na Západě. Pochopitelně, že když se Jaromír Hnilička zřekl jako protest proti sovětské okupaci všech autorských práv na svou melodii k Pozdravu astronautovi aka Dobrý den majore Gagarine, nijak se to nepublikovalo, takže to veřejnost nemohla vědět. Ani jinak to asi velký průšvih nebyl,  protože OSA jistě operativně takto ušetřené finance převedla třeba autorům písně o hrdinném kapitánu Minaříkovi, neboť angažovaná tvorba se musela přeci podporovat.

Zcela jistě si ovšem potom někdo na StB nějakou černou tečku udělal. Na druhé straně ovšem písnička kapele po roce 1961 jistě hodně pomohla, neboť se líbila i soudruhům. Kteří ovšem nemohli vnímat, že z autorů vytryskla tak spontánně právě kvůli naději, že mladý sympaťák Gagarin letící do kosmu může být předzvěstí toho, že se brzy budeme moci volně  pohybovat i na zemi. Na to jsme si ovšem museli počkat ještě dalších téměř 30 let.

 Hraní na Západě, když doprovázeli třeba sbor Ray Coniffa nebo Dianu Ross a The Supremes,  bylo ale Bromovcům pochopitelně umožněno jen pro to, že byli pro nás také zdrojem valut, byť třeba ne v takové míře jako Karel Gott.  O tom zase ale není známo, že by začal Chartu 77 rozšiřovat tak rychle, jako Jaromír Hnilička. I další doklady z archivu StB svědčí o tom, že ani Gustav Brom rozhodně nedirigoval svou kapelu nijak falešně, o tom ale podrobněji někdy příště.

Zatímco si Jaromír Hnilička dočítal materiály StB, vrcholil na Tekutém kapříkovi program, když  Franta Šebela, který je skvělým nástupcem siláka Franty Kocourka, oznámil, že si jako doprovod ke svým siláckým kouskům zvolil právě slavnou skladbu Jaromíra Hniličky Missa jazz, neboli džezovou mši. Pro většinu z nás to bylo nejakčnější spojení džezové hudby a kultury těla co jsme kdy mohli vidět, dojmutý byl i Jaromír Hnilička, na snímku právě s Frantou Šebelou a Jindrou Eliášem. Moc Frantovi Šebelovi za takové ztvárnění své hudby děkoval, takže to bral jistě jako nádherný dárek, když stejně ovšem podělil i všechny v sále. Jaromír ještě volil, co si vezme jako zhmotnělý důkaz tohoto vystoupení, jestli dvoumetrového kolibříka ze silného plechu, který Franta Šebela vytvaroval na svém těle, nebo ocelovou tyč, ohnutou mezi zuby.

Potom se Jaromír Hnilička už zmínil o předchozím dárku z archivu StB, když nám řekl, že už má v hlavě skladbu pro sbor, kterou brzy napíše, a jejíž část bude věnována podporučíku Vltavskému, který téměř před 35 lety na něj navrhl svazek prověřované osoby OKO. Takže jeden kdysi podporučík, později jistě povýšený, se bude moci brzy pyšnit tím, že mu jako jistě jedinému estébákovi věnovala skladbu světová hudební legenda.

Nakonec už Jaromír Hnilička dárky jen rozdával, když napřed zazněla jeho nádherná trubka v Sinatrově Strangers in the night. A podělil se o jednu životní zkušenost, získanou z pozice svých bez dvou měsíců osmdesáti let. „Když mi bylo dvacet, tak mně bylo řečeno abych nikdy nepil, neboť  hudebníkům pořád někdo nalívá a tak bych umřel v padesáti na cirhózu. Teď vidím, že to byla velká chyba. Kdybych býval pořádně pil, mohl jsem si užít třiceti báječných let a v padesátce v poklidu umřít, a připravit se tak o těch otravných třicet let, plných neduhů, které mě otravují od té padesátky.“

Na závěr ještě zazpíval neméně skvělý swingař Tibor Lenský Sinatrův New York, New York, a orchestr Gustava Broma šlapal z podkladu jako hodinky – není divu, když Tibor poznamenal, že aranžmá napsal právě Jaromír Hnilička. Takže jak se říká, tentokrát show všem ukradnul Jarda, což ale všichni brali jen s povděkem, protože sám je ten poslední, který by odmítnul kamarádům přispět. A nevyhýbá se ani lehčím žánrům, takže klidně podpoří při nahrávání desek i Radka Rettegyho a jeho Los Brňos. Oba dva jsou i na poslední fotce, která je i odpovědí na to, jaký suvenýr si vzal Jarda z vystoupení Franty Šebely. A radost může mít i Tony Prince, díky jehož iniciativě byl Jaromír Hnilička v mimořádně dobrém rozmaru.