Karel Gott za pětikačku

Opravdu,  za pouhých 5 Kčs bylo možné koupit si třeba v roce 1964 zvukový nosič s písní v podání Karla Gotta, už tehdy poněkud netradiční.   

V tomto případě se jednalo o něco jako hudební pohlednici, byť u tohoto případu chybí prostor a linky pro napsání adresy, jak dokládají fotky. Kdoví co k tomu tehdy firmu Supraphon vedlo, jestli nedostatek vinylu na klasické singly, či snaha o zpestření nabídky v tom smyslu, že kupující s písní získal i zpěvákovu barevnou fotku. Za stejnou cenu jako klasický single, které se prodávaly za desetikačku, ovšem se dvěma písněmi.

Ale pozor, 5 korun nebylo tehdy zase tak málo peněz, v mnoha profesích to byla hodinová mzda. Na gramofotce je poznámka „Možno přehrát 200x“, k tomu se snad může podotknout, že to hraje i po 55 letech naprosto skvěle. Takže jsme si ji zřejmě v průměru nepřehrávali ani 4x ročně… Tak či onak, jistě se jedná o zajímavou kuriozitu z kariéry našeho nedělního oslavence.

Spousta zajímavých vzpomínek, přímo od Karla Gotta, se nachází i v jeho autobiografii Mezi dvěma světy, která před časem vyšla žel jen v Německu. Z ní aspoň jedno pořádné faux pas, nyní už jen úsměvné, které se mu přihodilo se slavným Jamesem Lastem. Ten chtěl se svým orchestrem a Gottem natočit v Praze živé elpíčko, Karel Gott byl ale proti tomu s tím, že české publikum by asi nebylo zvědavé na to, jak zpívá v němčině písně, určené pro německý trh, a že by to měli natočit v nějaké německy mluvící zemi. S tím ovšem James Last nesouhlasil, protože když Zlatý hlas z Prahy, tak to musí být natočeno přeci v Praze. Nakonec se tedy kvůli tomu nedohodli, a tak místo elpíčka zůstala Karlu Gottovi pak už jen jedna nepříjemná vzpomínka. James Last ho totiž pozval na koncert svého orchestru do Musikhalle v Hamburku, ale protože Gott musel ještě v noci do Prahy, tak se o přestávce vypařil, skočil do auta a jel domů.

Ovšem ve druhé polovině koncertu nic netušící James Last ohlásil: Jsem velice rád, že dnes večer přišel na můj koncert také Karel Gott. Všechny reflektory začaly okamžitě důkladně osvěcovat sál v naději, že Gotta najdou, ten byl ovšem už dávno na dálnici, směrem k obávané železné oponě na německo-české hranici.

To byly dvě legrácky, a v rámci vyváženosti nyní něco vážnějšího. Přestože máme bezpočet slovutných historiků, bádajících již téměř 30 let na demokratických univerzitách i speciálních ústavech, dodnes nevíme, který totalitní rudý génius vymyslel onu Antichartu, která již dávno v proslulosti předčila Chartu 77.  O tom, že se tomu vůbec nevěnuje dokonce ani Ústav pro studium totalitních režimů, to už je zbytečné zmiňovat. Tento ústav se svým ročním rozpočtem pouhých 140 milionů tak tak zabezpečuje jen základní provoz. Možná kdyby našel pár desítek tisíc na nějakého externistu, dozvěděli bychom se všechno už za pár týdnů. Jenže ÚSTR není nějaké ministerstvo, které dává desítky milionů třeba na externí právníky, takže v tom máme smůlu.

Největší smůlu má ovšem Karel Gott, kterému je neustále ve všech diskuzích otloukáno o hlavu, že tam přednesl  projev, jakých se recitovaly ve všech podnicích a fabrikách na schůzích odborů ROH atd. doslova tisíce, včetně podepisování prezenčních listin. Což byly úplně stejné šaškárny, jako když rodiče brali děcka do prvomájových průvodů. Prostě aby měli od bolševiků v práci klid, tak si přišli do průvodu pokecat s kolegy, a taky si případně prohlédnout na tribunách ty rypáky, co je pomocí sovětských tanků, estébáků atd. drželi v šachu.

Zatímco na tehdejší první máje si dnes už skoro nikdo nevzpomene, Gott má svůj projev na Antichartě na talíři pořád. Zřejmě pyká za to, že mu tehdy spousta jeho fanoušků uvěřila, že to myslí vážně, a že normalizace je to nejlepší, co nás mohlo potkat, a po jeho projevu mnozí z nich začali všechny ty Husáky, Štrougaly, Jakeše atd. milovat. A prohlédli až po sametu, a pořád je štve, jací byli tehdy tupínci, a tak to neustále dávají Gottovi za vinu.

Podobné je to s Gottovou cvičnou emigrací. Skoro nikdo si přitom nevzpomene na to, že během ní nařídil Brežněv Husákovi, ať Gottovi jako nejoblíbenějšímu zpěvákovi socialistického tábora nechá pas, a nijak ho neblokuje. Gott měl v té době v SSSR už miliony prodaných elpíček, a znali ho i v každém kolchozu. Co by ale asi Gotta čekalo, kdyby přece jen začal zlobit? S největší pravděpodobností tragická autonehoda, klidně i v Německu, aby to bylo co nejméně nápadné /připomeňme záhadné utonutí Deana Reeda, který se do NDR přestěhoval za socialismem/. A kvůli komu to měl Gott riskovat? Kvůli národu, kterému vůbec nevadí dnešní zastoupení komunistů ve vládě, ani třeba to, že bývalí příslušníci StB mají dodnes ty nejvyšší důchody, za svou skvělou práci pro socialismus? Ale kdyby ho tehdy nějaký agent StB coby emigranta v SRN sejmul,  hospodské komentáře by jistě byly zajímavé, od "Neměl se cpát do politiky" po "Dobře mu tak, pálilo ho dobré bydlo." Jistě i od těch, co z něj pořád dělají prorežimního zpěváka.

Tohle žel nepochopil ani Milan Kundera.  Karel Gott byl totiž Kunderou uveden jako exemplární příklad „idiota hudby“ v Knize smíchu a zapomnění. Ta byla až dosud totiž pro Kunderu atypická v tom smyslu, že se tam vůbec poprvé, a zatím i naposledy věnoval zhruba na jedné straně populární hudbě, tedy oblasti, která je mu jako expertovi na klasiku a folklór téměř úplně cizí. Důvodem proto byl Karel Gott a jeho "cvičná emigrace" po okupaci Československa v roce 1968, když podle něj Gotta prezident Husák žádal, aby se vrátil zpět z emigrace. /Před asi 20 roky začal Kundera v cizích vydáních uvádět místo Gotta alias Karel Klos./ V českém vydání v roce 2017 byla už tato pasáž úplně vynechána.

V původních vydáních Kundera píše, že „Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se nad vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...

Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga."

Tady se Kundera dopouští stejné chyby, jako mnozí diskutující, kterým se nelíbí prostor, věnovaný třeba zesnulým sportovcům či hercům, na rozdíl od třeba mnohem potřebnějších a pro lidstvo důležitějších lékařů. S tím se ovšem asi nic nenadělá, zvláště když i mnoho lékařů si pro odreagování zajde na fotbal, do divadla či na koncert.

Navíc těžko můžeme vědět, koho všeho když ne přímo Husák, tak soudruzi z ÚV KSČ, k návratu přemluvili. Vždyť to mohl klidně být i Václav Klaus či Vladimír Dlouhý, a jistě by se našlo i pár lékařů či astronomů. Těžko se s tím ovšem bude dnes někdo chlubit. A co když měl úmysl emigrovat i Jaroslav Dietl? Který byl opravdovým tvůrcem komunistického kýče, a právě proto ho mohli soudruzi požádat o to aby neemigroval, už raději preventivně.

Tato úvaha Milana Kundery je překvapující i proto, že jako pozdější autor teorie imagologie, kterou popsal ve své Nesmrtelnosti, přeci musel už dávno vědět, že pro vytváření obrazu společnosti je mnohem důležitější její daleko nejpopulárnější zpěvák, než třeba většina lékařů. Kundera sice v době psaní Knihy smíchu jistě nevěděl, že nápad požádat Gotta o návrat nebyl Husákův, ale bylo to na příkaz Brežněva, který nařídil Husákovi, ať Gottovi jako nejoblíbenějšímu zpěvákovi socialistického tábora nechá pas a nijak ho neblokuje. Gott totiž zpíval na vyprodaných koncertech v různých republikách Sovětského svazu již od roku 1962, a jedné jeho desky se tam třeba prodalo přes 5 milionů. To prostě nebyl tuctový zpěvák, jakých jsou desítky. Kdyby to vše Milan Kundera tušil, zřejmě by se tak nevyjádřil. I když se sám v populární hudbě téměř vůbec neorientoval, tak měl určitě až moc dobrý přehled o tom, čeho jsou schopné komunistické tajné služby.

Co by asi Karla Gotta čekalo, kdyby přeci jen zůstal na Západě? Znovu je třeba opakovat, že komunističtí agenti se s nikým nemazlili, a tak nějaká autonehoda, klidně i v Německu, aby to bylo co nejméně nápadné, by nebyla žádným problémem.  Takže když přišla Husákova výzva, aby se Gott vrátil, teprve tehdy si tohle všechno Karel zřejmě uvědomil, že je pro Východní blok mnohem důležitější, než si kdy sám myslel, a že odmítnutí by mohlo znamenat hru o život, předem prohranou. Ale tohle všechno tak důkladný spisovatel, jakým Milan Kundera bezesporu je, kupodivu úplně přešel.

Kundera tak není žádný Leonard Bernstein, který přiznal jak moc ho obohatila populární hudba, kterou mu sice zprostředkovali jeho potomci, ovšem jak podotýká, zcela jistě by si k ní našel cestu i sám. S tím, že ho z ní zajímá tak 5% a ostatní je pro něj odpad, ovšem těch pár procent je pro něj nesmírně obohacujících. Možná by se Milan Kundera velmi divil, kdyby věděl to, že Bernstein byl schopen nacvičovat s berlínskou či vídeňskou filharmonií během dne i jeho oblíbeného Mahlera, kterého často ve svých knihách cituje, a potom večer hrát na klavír zpaměti bezpočet skladeb Beatles. Milana Kunderu prostě populární hudba celý život asi úplně míjela, což by jistě nevadilo, protože jeden nemůže stíhat všechno, a tak se jeho knihy odehrávají převážně v prostředí, kde se dává přednost klasice či folklóru.

Když má pak někdy zmínku o popu či o rocku, tak to prostě nevychází tak věrohodně, jako když detailně a perfektně popisuje děj, prodchnutý klasikou. To by bylo jistě pořád v pořádku, kdyby se ovšem jednou nepustil na půdu popu až příliš detailně právě s Karlem Gottem, což žel dopadlo velmi špatně. Mohlo by se sice poznamenat, tak co, že před cca 40 lety napsal cosi o Gottovi, koho to dnes ještě tak zajímá?

Jenže právě Kundera sám vysvětluje, jak taková tvrzení přetrvávají možná až na věky. Ve své knize Umění románu uvádí o rozhovorech následující:

1) Žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho a ne vás;

2) z vašich odpovědí použije jen těch, které se mu hodí;

3) převede je do svého slovníku, svého způsobu myšlení.

Po příkladu amerického žurnalismu se ani neuráčí, aby vám dal schválit věty, které vám vsunul do úst. Interview vyjde. Utěšujete se: bude rychle zapomenuto! Omyl: bude citováno! I ti nejpuntičkářštější univerzitní badatelé nedělají už rozdíl mezi tím, co spisovatel napsal a podepsal, a tím, co za něho řekl někdo jiný.

A teď si představme jaké to je, když slova o tom, že Gott je idiot hudby, vyšla oficiálně přímo v Kunderově knížce. To už je v análech světové kultury na celou věčnost. Není tedy divu, že když před časem vyšla v Německu ona Gottova biografie „Mezi dvěma světy – Můj život.“ tak jedna z věcí, kterou mu připomněli novináři z listu  ZEIT ONLINE bylo to, jak se Kundera v Knize smíchu a zapomnění rozepsal o tom, jak komunistický režim použil Karla Gotta a idiocii jeho hudby jako válium, uklidňující lék proti okupaci, a na zapomenutí těch, jejichž kariéra byla násilím ukončena.

„ Nesnesitelná... lehkost“ odpovídal Karel Gott pomalu. Ano, četl Kunderu, nemá k němu ale žádný vztah. ZEIT ONLINE pak dodává, že Kundera, žijící v ústraní ve Francii, je opak Karla Gotta, muže jeviště, který není nikdy unaven na to, aby zdůrazňoval nepolitičnost svého umění.,

Co taky mohl ale Gott tomu novináři vysvětlovat, když ten sám nepochopil, že když Kundera obvinil Gotta ze schopnosti jeho hudby napomáhat k naplnění komunistického kýče, tak mu jistě nedošlo, že potom úplně stejná Gottova hudba, jen s německými texty, zase logicky musela napomáhat k naplnění kapitalistického kýče v Německu, Rakousku a Švýcarsku.

To dokládá i ukázka z recenze jeho německé biografie „Gott pak pokračuje, jak je šílené, což tehdy přirozeně netušil, že jeho start v Německu je spojen s těmito událostmi, když musel svým zevnějškem a písněmi působit na revoluční vůdce a komunardy jako „uhlazený, naivní mladík odvedle“, ale jak pokračuje, „tak země byla tehdy rozpolcena, a velká část obyvatel se identifikovala spíš se mnou, než s hipíky a salonními revolucionáři. Kteří se pak postupně stejně spořádaně zařadili do establishmentu.“

To bude možná pro hodně lidí největším objevem, že Karel Gott po celou kariéru přispíval k tomu, aby měli klid ke své práci nejen pracující v Československu a v Sovětském svazu a dalších lido demo zemích, ale taky v západním Německu“.

Největším paradoxem je snad to, že Karel Gott se jako jeden z mála světových zpěváků věnuje i úpravám klasické hudby, když mu to výborně ladí i při společných vystoupeních s operními divami. Takže pokud by se chtěl náhodou Milan Kundera na starší kolena přeci jen aspoň trochu seznámit s populární hudbou, snad každý by mu musel doporučit, aby začal právě u Karla Gotta. Škoda jen, že nezačal už někdy třeba zrovna v onom roce 1964, kdy vznikla nejen nahoře zmíněná Píseň pro Martinu, ale také Malá píseň od Petra Hapky – „Bach se mi přes rameno dívá, a z ulice zní džez...“