21. srpen by měl být státním svátkem

Jen si to shrňme, během a po listopadu 1989 mělo logicky dojít k tomu, aby bylo zúčtováno s tehdejší vládnoucí třídou, která přišla k moci v únoru 1948, a hlavně, své pozice si pak důrazně upevnila právě 21. srpna 1968.

V prvním případě tak učinili novodobí vládci ještě vlastními silami, když jim sovětští poradci jen asistovali radami, jak nejlépe aplikovat stalinistické metody. Prostě  pomocí zbraní, jak lidové armády tak třeba Lidových milicí či esenbáků atd., připravili o veškerý majetek všechny naše podnikatele a majetné lidi všeobecně, když méně majetným aspoň nasáčkovali do jejich bytů či domků další nájemníky, pokud si je nezabavili tedy sami pro sebe,  atd. atd. Hlavně potom pro výstrahu popravili naše vlastence i nějaké soudruhy, tisíce jich poslali do vězení, mnohem víc pak vyhodili ze zaměstnání včetně třeba soudců, kteří pak byli nahrazeni rychlokvaškami z právnických kursů typu Brožové-Polednové. 

Od 21. srpna 1968 potom našim vládcům /na úplně všech úrovních/  k upevnění moci pomáhalo už na půl milionu převážně sovětských vojáků. Opět taky docházelo k tomu, že se zmocňovali cizího majetku, zejména pokud šlo o emigranty, kteří  z Československa mizeli z nejrůznějších důvodů.  Pořád se jednalo o stejné komunistické kádry, vítěze z roku 1948, když ke drobným změnám docházelo jen tehdy, když se někdo z nich nechal příliš unést pražským jarem, a při následujících komunistických prověrkách mu bylo líto dát bystřejším soudruhům úplatek, aby si tak místo vyloučení z KSČ u nich zařídil pouhé vyškrtnutí. Vyškrtnutí soudruzi se totiž do partaje opět za dva tři roky mohli vrátit, a tak pokračovat v kariéře jen s nepatrným zdržením.
 

Hlavně ovšem nejaktivnější soudruzi, tedy v podstatě všichni – soudruh je přeci vždy aktivní -  po srpnu 1968 dalších 21 roků obsazovali všechna důležitá a dobře placená místa, pochopitelně že bez ohledu na své často chabé vzdělání, když jedinou podmínkou pro dobrou umístěnku  bylo často jen vyslovení souhlasu se vstupem sovětských vojsk. Tak se stal 21. srpen 1968 pro ně nejvýznamnějším mezníkem jejich životů, neb z tehdy získaného postavení těží ještě dnes po padesáti letech. Někdy pořád oni sami, častěji ovšem prostřednictvím svých potomků. Je to pořád velká část národa, a protože jsme demokratickou společností, měli bychom těmto úspěšným lidem umožnit slavit 21. srpen na té nejvyšší úrovni, jako státní svátek. Vždyť např. věřících je mnohem méně než těch, kterým 21. srpen změnil život trvale k lepšímu, nyní už na 50 let, a státních svátků mají několik, tak proč by svůj den nemohli oslavovat i jiní? Nakonec včetně úspěšných emigrantů, jakým je i  jeden náš velmi úspěšný rozhlasový magnát, jehož rodiče se po srpnu 1968 z naší komunistické ambasády v Paříži jen přestěhovali o pár ulic dál, a požádali o azyl.

Současně by to mohla být i oslava zatím jediné opravdu dlouhodobě úspěšné akce typu „letadlo“ v naší republice. Ať se někomu Komunistická strana Československa a Státní bezpečnost líbily či  nikoli, férově se musí uznat, že jejich „letadlo“ tady úspěšně běží již víc než 70 roků. Jaký to rozdíl proti všem možným letadlům, vzniklým u nás po roce 1989, od H-systému přes kampeličky až třeba po byty OKD. Přes vysoké vstupní poplatky se na polistopadových "letadlech"  napakovalo vždy jen pár jedinců, zatímco ostatním zbyly oči pro pláč.

Přitom ke vstupu do tohoto komunisticko-estébáckého letadla nebylo třeba od jeho počátku v roce 1948 vůbec žádných finančních vkladů, naopak, okamžikem vstupu se finanční situace každého účastníka značně zlepšila. Vše se v ještě větším rozsahu opakovalo pak po 21. srpnu 1968. Úplně zadarmo to však pochopitelně nebylo. Bylo nutné chodit na komunistické schůze, případně na schůze dalších stran Národní fronty, a úzce spolupracovat se Státní bezpečností. Protože se u nás nic neutají, tak to bylo záhy o většině účastníků tohoto letadla mezi jejich kolegy či sousedy známo. Což jistě potvrdí každý pamětník.

Už  na základních  školách v padesátých letech nebyli v kolektivu nijak oblíbeni žáci, jejichž rodiče byli členy KSČ. „No jo, aby si nekoupili Spartaka, nebo televizor, když má rodiče v KSČ.“

Podobně si jistě pamětníci vzpomenou na to, jak i na jejich pracovišti bleskově umlkla sebebouřlivější  diskuse, když se přiblížil kolega komunista či estébák. To byla daň za to, že výhody v pracovním zařazení  získávali nikoli svou odborností, ale aktivitou v KSČ a StB. Jako malou ukázku si dovoluji přiložit záznam z toho co se zachovalo z našeho rodinného svazku StB, o tom jak můj otec s kolegou varovali v roce  1955 ostatní před spolupracovníkem StB slovy „Pozor, fízl je tady.“  Což se objevilo i v mých materiálech o jedenáct let později, když jsem se hlásil na Vysokou školu zemědělskou v Brně. Jistě to hodně přispělo k tomu, že mě nepřijali, přestože v té době Rudé právo opakovaně psalo, že mladí nemají o studium na „hnojárně“  zájem. Dokonce mě nevzali na VŠ ani o rok později, když jsem se už jako dělník, s roční praxí jako výhybkář – posunovač, hlásil na Vysokou školu dopravní v Žilině, kam jinak brali každého, kdo byl aspoň gramotný.

To jen na dokreslení zejména pro případné mladší čtenáře, kterým dle více průzkumů už 21. srpen 1968 moc neříká. Rovněž jako informaci, že ani českoslovenští vítězové srpnové sovětské invaze v roce 1968, která je katapultovala na skvělé pracovní  či politické pozice, to neměli vždy jednoduché, neboť na pracovištích pak dalších 21 roků cítili neustálé opovržení svých kolegů.  Další velkou morální lekci pak všichni srpnoví vítězové dostali v listopadu 1989. Každý se jistě obával, že bude vyhozen z práce a přijde o všechno, přesně jak to udělali  jejich rodiče a předchůdci vůbec se svými protivníky – podnikateli a inteligencí,  po převratu v únoru 1948.

Jak všichni dobře víme, nic takového se nastalo. Nejen že všichni mohli zůstat na svých postech, navíc jsme pak prakticky všem umožnili záhy v privatizaci získat podniky, které řídili, do vlastních rukou. To byl naprosto geniální tah. Jistě jsme mohli všechny vyhodit, případně mnoho nejhorších  exponentů totality zavřít. Určitě by to všichni pochopili, neboť jejich rudá KSČ se chovala po roce 1948 celých 41 roků úplně stejně. Ale my jsme jim názorně a dokonale ukázali, že nám nejde o majetek a pozice, ale o princip. Bylo to umožněno především tím, že od roku 1948 přes srpen 1968 až do listopadu 1989 se všechno vykrystalizovalo tak, že téměř všichni naši spoluobčané, toužící především po majetku, se postupně etablovali v tom komunisticko - estébáckém letadle, a tak se vítězi oné sametové revoluce stali hlavně občané, kterým šlo o ideály, o demokracii.

Proto jim vůbec nevadila ta úžasná morální lekce, uštědřená během sametové revoluce poražené rudé totalitní třídě  – Vaše strana brala lidem všechno, vy jste ve vašem letadle získávali neoprávněné výhody oproti ostatním občanů , to bylo špatně, uvědomte si to! Nám samotným jde o demokracii, nikoli o majetek, a že to myslíme vážně, dokážeme vám to tím, že si můžete taky všechno klidně zprivatizovat.“  Pochopitelně se to nepodařilo stoprocentně, třeba kvůli restitucím, kdy se občas podnik musel vrátit původním majitelům, ale v zásadě to klaplo velmi dobře.

Ovšem pořád jakoby nade vším visel nějaký mrak, takže ti co uspěli po srpnu 1968 a následně jak bylo již řečeno i po listopadu 1989, se pořád nějak stydí, pořád nejsou schopni se ke všemu nějak vyjádřit, a celkový náš přístup k nim nějak slovně ocenit. V tom jsou v podobné situaci jako příslušníci poražených tříd v roce 1948 a 1968, kteří taky nedostávali žádný prostor v médiích. Dnes tady není problém v tom, že by bývalí komunisté a agenti StB nedostali prostor, ale že z nějakých důvodů   veřejně stále vystoupit nechtějí. Ovšem když bude 21. srpen uzákoněn státním svátkem, tyto zábrany jistě padnou, k všeobecnému prospěchu.  A jistě dnes už ani nevadí onen systém letadla, dříve komunisticko – estébáckého, nyní doplněného spoustou dalších variant, kdy už nikoho nevzrušuje to, že občas někdo zneužije naivity spoluubčanů k tomu, aby zbohatl trošku víc, než je běžné.

21. srpen coby státní svátek  by tak mohl  konečně se vším všudy potvrdit  proslulý sametový slogan „Nejsme jako oni“, a to opravdu komplexně.  Tato naprosto ojedinělá událost  v historii lidstva  by tak byla už navždy připomínána i oficiálně.