Včerejší "Ponížení - Anticharta" na ČT 2 muselo potěšit hlavně soudruhy

Tím, jak se jim před léty tento propagandistický majstrštyk povedl, když ještě dnes jsou kvůli tomu signatáři Anticharty veřejně ponižováni, dokonce na demokratické státní televizi.

Nejhorší na tom je, že autoři se vůbec neobtěžovali uvedením základních faktů o tehdejší době, takže pro mladou generaci jsou dnes oni signatáři ještě větším morálním odpadem, než jím byli signatáři Charty 77 pro tehdejší rudé mocipány. V pořadu se hlavně řešily marginálie, jestli signatáři věděli co podepisovali, nebo kdo odešel před podpisem, či se jinak podepsání vyhnul. Nebo tam kdosi chválil Ilju Racka, že v jednom divadle jako jediný nepodepsal, ale i tak hrál dál, nikdo ho nevyhodil. Autorům přitom vůbec nedošlo, že tím vlastně Racek udělal komárům ze sebe užitečného blba, neboť tak mohli tvrdit, že drtivá většina je s nimi, ale že mají lidovou demokracii, čehož je důkazem to, že když někdo nepodepsal, nic se mu nestalo. Podobně jako s volbama, kdy se nesprávně traduje, že za neúčast byli lidi postihováni. Což je další výmysl, protože až na opravdové výjimky, kdy třeba jeden student JAMU v Brně byl vyloučen horlivým rektorem ze školy, protože volit nešel, k tomu nedocházelo. Proč taky dělat dusno, když Statistický úřad těch 99,9% vždy hravě napočítal? Náš nedávný skoropresident Jan Fischer by o tom mohl vyprávět až až. Škoda jen, že se ho na to ještě nikdo nezeptal. 

Hlavně ovšem autoři úplně zapomněli na uvedení zásadních reálií oné doby, o kterých už nové generace nic netuší. Že teoreticky sice mohli všichni podpis Anticharty odmítnout, a třeba by je podpořila i většina národa, která ukázala touhu po opravdové demokracii již v roce 1968. Jenže na rozdíl od osmašedesátého tady bylo už půl milionu sovětských agresorů, a taky zkušenost ze srpna 1969, kdy českoslovenští rudí zločinci již vraždili naše vlastence sami, a ještě za to byli odměňováni a povyšováni těmi Husáky, Štrougaly, Jakeši atd. 

Takže se chtě nechtě přistupovalo na ty šaškárny, chodívali jsme do prvomájových průvodů, z výplaty dávali příspěvky na Fond solidarity zahraničním zločincům, kupovali jsme si komunistický tisk atd. A umělci ze stejných důvodů jednou podepsali Antichartu. Jistěže je možné, že nějaký do té doby odpůrce režimu si mohl říct - Tak když to podepsal Gott a další, tak to asi ten Husák, Štrougal a Biĺak nebudou vůbec špatní, a i ten socialismus je jistě fajn, asi jsem to jen dosud nechápal - ale řekl bych, že takových opravdu moc nebylo. Většina si jen pomyslela něco o další rudé šaškárně se Švorcovou, a vzápětí při sledování seriálu od soudruha Dietla na to hned zapomněla. 

Když jsme u toho, že mluvčí Anticharty byla Jiřina Švorcová, je třeba politovat toho, že zatím ještě nikdo nezveřejnil především to, kdo se konkrétně podílel na vzniku Anticharty. Který rudý čiman měl ten geniální nápad, a proč se nám stále skrývá, zatímco signatáři jsou vláčeni po našich médiích už 28 či kolik roků.  Takhle totiž ČT pokračuje v nejhorších tradicích totalitního Rudého práva, které taky bylo schopno publikovat rozsáhlé elaboráty jen na základě části faktů, které se hodily jeho redaktorům do krámu. Rozhodně to není fér, takhle přehlížet jistě skvělou práci autorů Anticharty. Bez ohledu na politické přesvědčení se jim totiž musí přiznat, že odvedli skvělou práci, když marketingově byli mnohem úspěšnější, než jejich předchůdci s Chartou 77, zcela jistě tedy pokud šlo o počet získaných podpisů.

Proto si jistě i autoři Anticharty zaslouží, aby se o nich vědělo, aby se mohli, teď už v klidu, podělit o své dojmy z tehdejších akcí, podobně jako se nám nyní pořád svěřují autoři a signatáři Charty 77. Bylo by to vhodné jednak v rámci vyváženosti, a všeobecné informovanosti vůbec. Nezbývá než doufat, že Česká televize nemá nějaký příkaz, aby držela něco pod pokličkou, a že tak budou brzy informace o obou chartách kompletní.

 A bude to tak odpovídat  včerejší upoutávce k pořadu "...kreativní producent Petr Kubica a dodává: „Tvůrci poprvé v českém dokumentu využijí metodu a techniku rozpracovanou slavným americkým dokumentaristou Errolem Morrisem, která je založena na očním kontaktu a soustředěných výpovědích. Bohatství archivního materiálu pak umožní komplexní řez normalizovanou společností.“