O to víc musela tato výstižná slova o krojovaných získat na účinku v temné beznaději nacistických koncentráků, o čemž se mohla přesvědčit moje matka. Před válkou se seznámila s otcem, který pocházel z Míkovic, které vlastně dnes už také jsou součástí Uherského Hradiště. Otec se hned po okupaci zapojil do odboje, ve kterém pokračoval i po svém uvěznění v Kounicových kolejích v Brně. Motáky psané inkoustovou tužkou na toaletní papír vynášela při návštěvách tehdy pětadvacetiletá matka, která se musela usmívat na esesáky a tak je rozptylovat, aby je nenapadlo přikročit k její osobní prohlídce. To se dlouho dařilo, takže otci začali spoluvězni přezdívat poštmistr, neboť tak zabezpečoval vynášení motáků i pro mnoho dalších vězňů. V přiloženém motáku otec mj. píše, že „koncentráky v Německu jsou vesměs přeplněny.“
Jistě se tím vězni hodně utěšovali, ovšem většině to nakonec nevyšlo, a když byla jednou při vynášení motáků matka přeci jen přistižena, tak byl otec poslán do Dachau, a ona do Ravensbrücku. A právě tam jí dodala hodně sil pohlednice od budoucí tchýně Rozálie a dalších z otcovy rodiny. Pohlednici se jí neuvěřitelně podařilo uchránit po celou dobu svého pobytu v koncentráku, byť dost riskovala třeba i proto, že známku s nenáviděným Hitlerem okamžitě strhla.
Matka i otec koncentráky přežili, v Buchenwaldu ovšem zahynul matčin otec. Během tří radostných let po válce do února 1948 se pak i matka mohla radovat ve slováckém kroji.