Je spisovatel Milan Gundera idiot literatury?

Jistěže není, a kdyby někdo tvrdil, že jím tento jeden z nejproslulejších světových spisovatelů je, musel by zřejmě počítat s tím, že za idiota bude považován sám. Podobně není třeba zase idiot hudby mnohonásobný Zlatý či Český slavík Karel Klos, v zahraničí sice už méně proslulý než Gundera, i tak ovšem hlavně v německy mluvící Evropě pořád velká hvězda, i po téměř 50 letech tamní kariéry.  Přesto byl v roce 1978 Karel Klos v celosvětovém rozsahu jako idiot hudby označen, což mu před pár týdny zase připomněli  němečtí novináři.

Na tomto místě je třeba vysvětlit hlavně mladším, že podobnost jmen známých osobností v perexu opravdu není náhodná, a že se jedná o narážku na jednu pasáž v románu Milana Kundery „Kniha smíchu a zapomnění.“ V něm byl totiž Kunderou uveden jako exemplární příklad „idiota hudby“ Karel Klos, když podle něj ho prezident Husák žádal, aby se vrátil zpět z emigrace. Pro připomenutí a jako autentický důkaz obálka knihy a část textu:

V knize Kundera píše, že „Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se nad vás nezlobíme Vraťte se, prosím vás zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám…

Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.

Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“

Milan Kundera tedy staví tuto Husákovu žádost o návrat do kontextu těch, kteří se po emigraci žádné prosby o návrat nedočkali. To, co podle něj pak činilo Gotta privilegovaným, byla schopnost jeho hudby napomoci k naplnění komunistického kýče. Tohle je ovšem už poněkud odvážné tvrzení v mnoha směrech. Jednak je opravdu odvážné tvrdit, že Husák nechával všechny odejít do emigrace bez mrknutí oka. Bylo totiž naprosto běžné, že třeba rodiče dostávali  po emigraci svých potomků bez problémů výjezdní doložku k tomu, aby se je pokusili přemluvit  k návratu.

Navíc těžko můžeme vědět, koho všeho když ne přímo Husák, tak soudruzi z ÚV KSČ k návratu přemluvili.  Vždyť to mohl klidně být i Václav Klaus či Vladimír Dlouhý, a jistě by se našlo i pár lékařů či astronomů. Těžko se s tím ovšem bude dnes někdo chlubit. A co když měl úmysl emigrovat i Jaroslav Dietl? Který byl opravdovým tvůrcem komunistického kýče, a právě proto ho mohli soudruzi požádat o to aby neemigroval, už raději preventivně.

Tato úvaha Milana Kundery je překvapující i proto, že jako pozdější autor teorie imagologie, kterou popsal ve své Nesmrtelnosti,  přeci musel už dávno vědět, že pro vytváření obrazu společnosti je mnohem důležitější její daleko  nejpopulárnější zpěvák, než třeba většina lékařů.  Kundera sice v době psaní Knihy smíchu jistě nevěděl, že nápad požádat Gotta o návrat nebyl Husákův, ale bylo to na příkaz Brežněva, který nařídil Husákovi, ať Gottovi jako nejoblíbenějšímu zpěvákovi socialistického tábora nechá pas a nijak ho neblokuje. Gott totiž zpíval na vyprodaných koncertech v různých republikách Sovětského svazu již od roku 1962, a jedné jeho desky se tam třeba prodalo přes 5 milionů.  To prostě nebyl tuctový zpěvák, jakých jsou desítky. Kdyby to vše Milan Kundera tušil, zřejmě by se tak  nevyjádřil. I když se sám v populární hudbě téměř vůbec neorientoval,  tak měl určitě až moc dobrý přehled o tom, čeho jsou schopné komunistické tajné služby.

Co by asi Karla Gotta čekalo, kdyby přeci jen zůstal na Západě? S největší pravděpodobností tragická autonehoda, klidně i v Německu, aby to bylo co nejméně nápadné /připomeňme podivné utonutí Deana Reeda v NDR/. Takže když přišla Husákova výzva aby se vrátil, teprve tehdy si tohle všechno Gott zřejmě uvědomil, že je pro Východní blok mnohem důležitější, než si kdy sám myslel,  a že odmítnutí by mohlo znamenat hru o život, předem prohranou. Ale tohle všechno tak důkladný spisovatel jakým Milan Kundera bezesporu je, kupodivu úplně přešel.

Svým způsobem v tom může být Kundera ale nevinně, protože populární hudba je pro něj asi španělskou vesnicí.  Jako syn Ludvíka Kundery, významného hudebního pedagoga, klavíristy a v letech 1948–61 rektora JAMU se totiž už od chlapeckých let  Kundera učil hře na klavír u svého otce, a později studoval také hudební kompozici což ho jistě zásadně ovlivnilo, pokud šlo o klasickou hudbu. 

Jeho Žert, poprvé vydaný v roce 1967 a dopsaný 5.12. 1965, vzbudil zaslouženou  pozornost desetitisíců čtenářů.  Strhující děj knihy se odehrává zhruba mezi léty 1948 až 1963, tedy v době, kdy už se stal velkým fenoménem i rokenrol, a to zdaleka nejen na Západě. Přesto v Žertu o něm není ani slůvko, nic o tom, že třeba „páskové“ byli vyhazováni ze zaměstnání jen proto, že si na taneční zábavě dovolili tancovat tento u nás zakázaný druh tance.

Jenže v Žertu se můžeme dočíst jen o tom, že „na pódiu vyhrávala špatná dechová kapela střídavě polku a valčík a na parketě se točilo několik párů.“ A nejautentičtější zmínka je pak snad tehdy, když se v Žertu na straně 126 píše „…zašel jsem do jednoho z těch malých divadel, která začala šmahem vznikat v šedesátých letech a získala si rychle oblibu, protože byla spravována mladými lidmi v studentském duchu. Hráli kus s nevalným dějem, ale byly tam vtipné písničky a dobrý džez.“  Možná byl výraz „džez“ záměrný, neboť tak označovali soudruzi i běžní lidé souhrnně veškerou jen trochu živější hudbu, zvláště pak zpívanou anglicky. Což potvrzuje např. strana136, kde stojí „Koupil si v bazaru laciný klarinet a naučil se na něj v krátké době slušně hrát. Hráli jsme pak v džezu spolu, a spolu jsme šli i do cimbálové kapely.“

 A největší hudební odvaz pokud jde o pop v Žertu je pak na straně 127, kde je věta „Přitom hrával docela dobře na kytaru a scházel se s kamarády, aby si zpívali nějaké americké písničky.“ Kdoví do jaké míry by byl Žert napsán jinak, kdyby někdy od roku 1957 vzala nějaká přítelkyně Milana Kunderu místo na koncert třeba do kavárny Vltava, kde už od té doby zpíval Karel Gott. A to konkrétní americké písničky, jako Only you. 

Možná to byl ale od Kundery záměr, takto demonstrovat,  jak režim 50. let všem protagonistům Žertu totálně vymyl mozek pokud šlo o západní pop music, když se snažil rozšířit mezi mládež náš folklór. Jak je pak na straně 138 „Přišla nová doba. Musíme vytlačit z obecné hudební kultury všedního dne odrhovačky a šlágry, bezduché kýče, kterými měšťáci krmili lid.“  A po připomínce, že „Moravští patrioti slyšeli v melodiích charlestonu ďáblovu píšťalu.“ pak následuje obhajoba džezu, „který vyrostl přece z lidové černošské hudby a ovládl celý západní svět. Nám může sloužit za povzbuzující důkaz, že lidová hudba má zázračnou moc. Že z ní může vyrůst obecný hudební sloh epochy.“

Což Kundera brilantně vlastně napříč celou knihou dokládá skvělými rozbory a úvahami na téma lidová píseň a folklór vůbec, ústy hlavního hrdiny Ludvíka, který se pak vrací do světa lidové písně, kde „původní cit není ještě vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené.“ 

Ani třeba v Nesnesitelné lehkosti bytí to Kundera nijak nepřehání s tím, že by hrdinové byli nějak extra obklopeni populární hudbou, když asi nejvíc prostoru dostala v následující ukázce ze strany 106:

Hudba

„Pro Franze je to umění, které se navíc přibližuje dionýské kráse chápané jako opilství. Člověk nemůže být dost dobře opilý románem nebo obrazem, ale může se opít Beethovenovou Devátou, Bartókovou sonátou pro dva klavíry a bicí nástroje anebo zpěvem Beatles, Franz nerozlišuje mezi takovou vážnou hudbou a hudbou pro zábavu. To rozlišení mu připadá staromódní a pokrytecké. Miluje stejně rock jako Mozarta.“

 Aspoň se Beatles zařadili po Duke Ellingtonovi zřejmě jako teprve druzí, kteří byli ze slavných interpretů populáru v nějaké Kunderově knize uvedeni jmenovitě. Beatles byli vlastně třetí, když před nimi se to „podařilo“ Karlu Gottovi, byť v drobném utajení jako Karel Klos.

 Takových bezpohlavních odkazů na pop music by se u Kundery dalo najít víc, když je např. v Nesmrtelnosti na straně 17 věta „V šatně hlučela z ampliónů hudba rocku.“ Už její formulace naznačuje, že ji vyslovil někdo, kdo o rocku asi moc neví, protože jinak by jistě zvolil slovní spojení,  jako že hlučel rock, či případně tvrdý rock. Ale „hudba rocku“? To zní spíš jako název komunistické filmové agitky z 50. let „Hudba z Marsu.“

 Podobně jsou třeba na straně 204 věty jako „ Ach, kdyby záleželo na Paulovi, svět by se klidně obešel bez rocku i bez Mahlera.“ nebo zase „Rock zmlkl. Deska na gramofonu se otáčela, bytem zněly Mahlerovy pozouny a drásaly Paulovo srdce…“ a ještě o stranu dřív tento úryvek „Po Mahlerovi se už stává cit v hudbě podezřelý; Debussy nás chce okouzlovat, ne dojímat a Stravinskij se za city stydí. Mahler je pro Lauru poslední skladatel, a když slyší z Brigitina pokoje hlasitě puštěný rock, její zraněná láska k evropské hudbě mizející pod rámusem elektrických kytar ji přivádí k zuřivosti; dává Paulovi ultimatum: buď Mahler, nebo rock; což znamená: buď já, nebo Brigita. Ale jak volit mezi dvěma hudbami stejně nemilovanými? Rock je pro Paula (má uši choulostivé jako Goethe) příliš hlučný a romantická hudba v něm vyvolává pocity úzkosti.“ 

 To naznačuje jedno, že Milan Kundera je opravdu velkým expertem na klasiku a lidovou hudbu, ale zřejmě vůbec netuší, že třeba jednou z nejněžnějších skladeb historie rocku je Wish you were here od rockových Pink Floyd, nakonec podobně jako větší část jejich alba The Wall, asi taky nikdy neslyšel flétnu rockera Iana Andersona a jeho Jethro Tull, atd. Prostě jen cítil, že jako protipól by tam měla být aspoň jedna postava se zájmem o rockovou hudbu, či občas by měl rock být zmíněn jako něco hlučného, a na hony vzdáleného od klasiky.

 Kundera tak není žádný Leonard Bernstein, který přiznal jak moc ho obohatila populární hudba, kterou mu sice zprostředkovali jeho potomci, ovšem jak podotýká, zcela jistě by si k ní našel cestu i sám. S tím, že ho z ní zajímá tak 5% a ostatní je pro něj odpad, ovšem těch pár procent je pro něj nesmírně obohacujících. Možná by se Milan Kundera velmi divil, kdyby věděl to, že Bernstein byl schopen nacvičovat s berlínskou či vídeňskou filharmonií během dne i jeho oblíbeného Mahlera, kterého často ve svých knihách cituje, a potom večer hrát na klavír zpaměti bezpočet skladeb Beatles. Milana Kunderu prostě populární hudba celý život asi úplně míjela, což by jistě nevadilo, protože jeden nemůže stíhat všechno, a tak se jeho knihy odehrávají převážně v prostředí, kde se dává přednost klasice.

 Když má pak někdy zmínku o popu či o rocku, tak to prostě nevychází tak věrohodně, jako když detailně a perfektně popisuje děj, prodchnutý klasikou.  To by bylo jistě pořád v pořádku, kdyby se ovšem jednou nepustil na půdu popu až příliš detailně právě s Karlem Gottem, což žel dopadlo velmi špatně. Mohlo by se sice poznamenat, tak co, že před 36 lety napsal cosi o Gottovi, koho to dnes ještě tak zajímá?

 Jenže právě Kundera sám vysvětluje, jak taková tvrzení přetrvávají možná až na věky. Ve své knize Umění románu uvádí o rozhovorech následující: 1) Žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho a ne vás; 2) z vašich odpovědí použije jen těch, které se mu hodí; 3) převede je do svého slovníku, svého způsobu myšlení. Po příkladu amerického žurnalismu se ani neuráčí, aby vám dal schválit věty, které vám vsunul do úst. Interview vyjde. Utěšujete se: bude rychle zapomenuto! Omyl: bude citováno! I ti nejpuntičkářštější univerzitní badatelé nedělají už rozdíl mezi tím, co spisovatel napsal a podepsal, a tím, co za něho řekl někdo jiný.

 A teď si představme jaké to je, když slova o tom, že Gott je idiot hudby, vyšla oficiálně přímo v Kunderově knížce. To už je v análech světové kultury na celou věčnost. Není tedy divu, že když před několika týdny vyšla v Německu Gottova biografie  „Mezi dvěma světy – Můj život.“ tak jedna z věcí, kterou mu připomněli novináři z ZEIT ONLINE bylo to, jak se Kundera v Knize smíchu a zapomnění rozepsal o tom, jak komunistický režim použil Karla Gotta a idiocii jeho hudby jako válium, uklidňující lék proti okupaci a na zapomenutí těch, jejichž kariéra byla násilím ukončena. „ Nesnesitelná… lehkost“ odpovídal Karel Gott pomalu. Ano, četl Kunderu, nemá k němu ale žádný vztah. ZEIT ONLINE pak dodává, že Kundera, žijící v ústraní ve Francii, je opak Karla Gotta, muže jeviště, který není nikdy unaven na to, aby zdůrazňoval nepolitičnost svého umění.

 Co taky mohl ale Gott tomu novináři vysvětlovat, když ten sám nepochopil, že když Kundera obvinil Gotta ze schopnosti  jeho hudby napomáhat k naplnění komunistického kýče, tak mu jistě nedošlo, že potom úplně stejná Gottova hudba, jen s německými texty, zase logicky musela napomáhat k naplnění kapitalistického kýče v Německu, Rakousku a Švýcarsku. To dokládá i ukázka z recenze jeho aktuální německé biografie „Gott pak pokračuje, jak je šílené, což tehdy přirozeně netušil, že jeho start v Německu je spojen s těmito událostmi, když musel svým zevnějškem a písněmi působit na revoluční vůdce a komunardy jako „uhlazený, naivní mladík odvedle“, ale jak pokračuje, „tak země byla tehdy rozpolcena, a velká část obyvatel se identifikovala spíš se mnou, než s hipíky a salonními revolucionáři. Kteří se pak postupně stejně spořádaně zařadili do establishmentu.“

To bude možná pro hodně čtenářů největším objevem této knížky, že Karel Gott po celou kariéru přispíval k tomu, aby měli klid ke své práci nejen pracující v Československu a v Sovětském svazu a dalších lido demo, ale taky v západním Německu“. Celá recenze  je TADY

Největším paradoxem je snad to, že Karel Gott se jako jeden z mála světových zpěváků věnuje i úpravám klasické hudby, když mu to výborně ladí i při společných vystoupeních s operními divami. Takže pokud by se chtěl náhodou Milan Kundera na starší kolena přeci jen aspoň trochu seznámit s populární hudbou, snad každý by mu musel doporučit, aby začal právě u Karla Gotta. Škoda jen, že nezačal už někdy  před padesáti lety, třeba s Gottovou Malou písní od Petra Hapky – „Bach se mi přes rameno dívá, a z ulice zní džez…“

 Pak by jistě nedošlo k žádné trhlince v konstatování  Květoslava Chvatíka, který v knize Svět románů Milana Kundery uvádí na straně 80 „Kunderův jazyk je jazyk intelektu, respektující přísné normy spisovného jazyka. Neznám však druhého romanopisce, který by byl tak přímo posedlý odpovědností za přesnost každého slova, za odstranění nežádoucích konotací i za rytmus, intonaci a tempo vět. Kunderův styl může být stěží definován lépe než jako fanatismus přesnosti.“  S tím nelze než souhlasit, až na tu jednu nešťastnou výjimku s Karlem Gottem, způsobenou právě tím, že Milanu Kunderovi ta pop music prostě nejde a nejde.

 Což je naprosto zbytečný stín mezi dvěma ze tří našich mezinárodně proslulých umělců, když s Milošem Formanem snad oba vychází naprosto perfektně. Ale možná už dnes bude i tento stín odstraněn, třeba přijde Karlu Gottovi gratulace i od Milana Kundery, včetně pozvání na víno či kávu, kdy jako mladší by měl asi přijet spíš Karel Gott do Paříže. Jistě by si oba vše vyjasnili, a možná i klasiku či Malou píseň  spolu zazpívali. A jed na to, že Karel Gott by se určitě nijak nevytahoval tím, že díky svému úspěchu na festivalu MIDEM v Cannes v roce 1967 byl ve Francii slavnější dřív, než Milan Kundera.