Karel Gott – Zwischen zwei Welten: Mein Leben

20. 05. 2014 23:06:56
Úvodem uklidnění pro ty čtenáře blogu iDNES, kterým vadí, když se tady objeví jednou za čas článek v cizím jazyce. Následující zamyšlení se totiž týká zatím jen německé knížky, a proto je v titulku její původní název, 

znamenající „Mezi dvěma světy – Můj život.“ Současně je to impuls pro první pochvalu Karlu Gottovi za to, že v celé knize při častých citacích svých písní důsledně uvádí i jejich české názvy, včetně bezchybné diakritiky. Takže to pěkně ladí i s Gottovým závěrečným vyznáním v knize „Svému německému publiku vděčím za neuvěřitelně mnoho. Kvůli tomu označuji Německo s plnou hrdostí jako svůj druhý domov.“

Takže druhý domov ano, ale v žádném případě ne tak, aby Gott svůj první domov tlačil někde do kouta. Naopak, ať si i jeho němečtí fandové aspoň zkusí pohrát s českými slůvky, aby si třeba jednou v Praze osladili kávu česky.  Místo úvodu začíná knížka v první kapitole správně hned pořádnou peckou, a to „Do Las Vegas“. Našinec už z Gottových vyprávění spoustu detailů z této půlroční štace zná, ovšem je zajímavé seznámit se s tímto jeho pobytem i v souvislosti s tím, jak ho to ovlivnilo v dalším životě. Včetně třeba příhody z rozhlasového interview, kdy byl Gott po vyjmenování svých oblíbených zpěváků přerušen s tím, že přeci tady chce půl roku úspěšně vystupovat, a tak by měl v prvé řadě jmenovat Franka Sinatru, a až potom tedy, když jinak nedá, i své černošské oblíbené zpěváky. Když se Gott zeptal, proč zrovna Sinatra, tak se mu dostalo odpovědi, že zde v Las Vegas už Frank Sinatra pomohl mnohým umělcům.  Ale podle intonace reportérova  hlasu Gott poznal, že tím nebyla vždy míněna  pomoc na cestě vzhůru.

Zcela jistě se Karlu Gottovi přitom musely vybavit paralely s totalitním Československem, kde pochopitelně taky o kariérách zpěváků často rozhodovali jiní. Třeba i to, že taky František Spurný, který jako československý zástupce švýcarské agentury Gottův pobyt v Las Vegas zorganizoval, musel jistě s našimi totalitními mocipány dobře vycházet.

Kapitola Las Vegas zahrnuje i další odkazy a pozdější návštěvy, včetně svatby s Ivankou. Pochopitelně, že Gott nemohl vynechat ani to, jak mu bylo proti srsti, když byl prezentován jako komunista a největší evropský zpěvák, byť to byla pro něj zkušenost v tom smyslu, že reklama bývá často vším. Ale jinak popisuje vystupování své i kapely spíš skromně, což se nakonec týká celé knížky. Vytahovat se nijak nemusí, úplně stačí když uvádí fakta a sem tam pár čísel, třeba o pěti a půl milionech prodaných výlisků jednoho elpíčka v SSSR.

Takže lasvegaská kapitola je jistě skvělým úvodem knížky, zvláště když je obohacena i o zasazení do celkového kontextu uvolnění v 60. letech u nás, včetně komicky tajného bourání Stalinova pomníku v roce 1962, pod dohledem tehdejšího ministra vnitra Štrougala, zatím ještě nezmíněného.

Možná by ale podobně skvělým úvodem byla kapitola „V Rusku“, uvedená až v úvodu druhé části knížky. Gott uvádí, že poprvé vystupoval v Rusku, Arménii, Gruzii a Azerbajdžánu v roce 1962, v rámci několikatýdenního turné Jazzového orchestru čs. rozhlasu pod vedením Karla Krautgartnera, když do té doby byl nanejvýš jednou v Polsku. Hned při prvním vystoupení v amfiteátru v Tbilisi se mu dostalo frenetického potlesku, a tehdy si poprvé uvědomil, že je v Sovětském svazu považován za hosta ze Západu, podobně jakoby do Prahy přijela zpívat americká hvězda. Jen škoda, že tady Gott vůbec nezmínil nic ze svého tehdejšího koncertního setlistu, což by jistě mohlo čtenáře zajímat. Všude je čekaly majestátní hostiny, prostě uvítání na nejvyšší úrovni. Takže Karel Gott asi ani neměl možnost setkat se s tím, jak žijí v Sovětském svazu obyčejní lidé. Nabízí se i srovnání se skupinou Beatles,  která právě v té době teprve získávala ostruhy v hamburských klubech. Oproti nim měl Gott jistě značný náskok v tom smyslu, že již zpíval pro mnohatisícové publikum.

Historie pobytů Karla Gotta v Sovětském svazu je opravdu bohatá, např. jako první popový zpěvák vůbec vystoupil v roce 1970 v Majakovského sále v Moskvě, a teprve po něm následovali Elton John a Cliff Richard. Gott taky zmiňuje, že obě zmíněné anglické hvězdy „porazil“ v rámci volby nejoblíbenějšího zahraničního umělce v roce 1977, kdy v SSSR absolvoval jedenáct úspěšných koncertů. Není důvodů nevěřit, že to bylo prvenství naprosto zasloužené, ovšem přeci jen mohl Karel Gott dodat něco v tom smyslu, že mu k tomu pomohlo taky to, že na rozdíl od obou Angličanů zpíval i rusky, a měl tak možnost lépe oslovit publikum. A úplný frajer by byl tehdy, kdyby jako znalec publicity dodal, že měl výhodu i na straně sovětských médií, která potřebovala ukázat, že vedle zlých Čechoslováků – chartistů, jsou i dobří, jako třeba právě Karel Gott, kteří rozdávají pracujícím jen radost.

 

Druhá kapitola Dětství a mládí je poutavé vyprávění o ještě tuctovém českém klukovi v poválečném Československu, včetně jeho první lásky Vlasty na internátě v Chebu. Kterou zpočátku úspěšně ohromoval tím, že se vydával za filmového herce, jehož filmy se u nás zatím nehrály jen proto, že je natáčel v zahraničí. To prasklo, když ho na randeti s Vlastou potkali spolužáci z učňáku, a tak dostal od Vlasty hned kopačky. Ale aspoň si už něco málo natrénoval pokud šlo o to, jak se holky chovají k lidem ze šoubyznysu.

Gott zmiňuje i to, jak na něj coby asi třináctiletého kluka působily politické monstrprocesy, když pochopitelně spoustě věcí nerozuměl, ale něco pochopil velmi rychle. Třeba to, že prokurátor Urválek zněl v rádiu stejně brutálně fanaticky, jako svého času Goebbels. Včetně toho, že místo Gestapa začala zase řádit StB. To může být pro německé čtenáře jistou útěchou v tom, že k totalitě může sklouznout každý národ ani neví jak.

Zajímavou informací pro naše hudební fandy by jistě bylo to, že Gottova teta Jenča, sestra jeho maminky a jedno z deseti dětí babičky Valešové, žila v SRN a posílala mu desky i tehdejší pestré časopisy, podle kterých se učil první německá slovíčka. Gott totiž vůbec nezmiňuje, jestli s tím neměl někdy problémy, jestli se mu někdy něco ztratilo, jak se často stávalo ostatním. Německý čtenář by tak mohl mít taky mylný dojem, že zatímco Karel Gott dostával desky od tety, ostatní si je museli u nás kupovat v obchodě s gramodeskami. Kde pochopitelně třeba právě v 50. letech nebylo ze Západu k dostání absolutně nic. Tak či onak, malý Karel desky nejen poslouchal, ale začal se zpěváky i zpívat, a zpíval i a capella když už deska dohrála, a zkoušel i brnkat na kytaru.

Další kapitolou je „Z fabriky na jeviště aneb každý začátek je těžký“,  a v následující „Semafor a Apollo“ jsou už zmiňovány i první velké úspěchy na německém gramotrhu, a to německá verze titulní skladby ze slavného filmu Doktor Živágo „Weisst Du wohin“, které se hned po vydání prodalo na čtvrt milionu singlů. To ale nebylo zdaleka všechno, neb 23. května 1968 se Gottově firmě Polydor podařil reklamní majstrštyk, když o poločase finále vítězů pohárů mezi AC Milán a Hamburger SV, které sledovalo téměř celé Německo, vystoupil zpěvák a herec Vico Torriani s prohlášením, že po zápase bude následovat debata politiků, kteří by si ovšem měli napřed poslechnout píseň Karla Gotta Weisst Du Wohin, která pak opravdu zazněla. Potom dostal Gott od Polydoru zprávu, že došlo k něčemu, co se ještě nikdy nestalo, lisovny vůbec nestíhaly,  když se distribuovaly desetitisíce singlů denně do obchodů v celé zemi, kde pak byly v minutách rozebrány. Celkem se pak prodalo 1,2 milionu singlů, a Karel Gott se tak stal v Německu, Rakousku a ve Švýcarsku definitivně známou tváří a zavedeným umělcem.

S tím souvisí i to, jak Karel Gott v knize zmiňuje počátek změn u nás v roce 1968, když byl 5. ledna vyměněn Novotný za Dubčeka. Gotta po návratu z Las Vegas, kde byl po celého půl roku prakticky odříznut od zpráv z Evropy, taky moc překvapil binec v samotné SRN, kde začínalo nabírat na síle hnutí hippies, které se chtělo zbavit všech konvencí. Objevila se legendární věta „Kdo spí dvakrát se stejnou, patří k establishmentu“, heslem měla být volná láska, stejně jako kultovní obdiv Ho Či Mina, Maa, Che Guevary či dokonce soudruha Fidela Castra. To ho dost šokovalo, neboť dosud znal Německo jako zemi, kde vše klapalo, a najednou zapálená auta, rozbité výlohy a neustále nějaká demonstrace.

„Naštval jsem se a hledal jsem s nimi dialog. Jak můžete být tak nevděční za to, že žijete v demokratickém světě?  Kluci, přijďte jednou na pár týdnů k nám do Prahy, a uvidíte, jak ten vámi tak ceněný socialistický světový pořádek ve skutečnosti vypadá.“

Gott pak pokračuje, jak je šílené, což tehdy přirozeně netušil, že jeho start v Německu je spojen s těmito událostmi, když musel svým zevnějškem a písněmi působit na revoluční vůdce a komunardy jako „uhlazený, naivní mladík odvedle“, ale jak pokračuje, „tak země byla tehdy rozpolcena, a velká část obyvatel se identifikovala spíš se mnou, než s hipíky a salonními revolucionáři. Kteří se pak postupně stejně spořádaně zařadili do establishmentu.“

To bude možná pro hodně čtenářů největším objevem této knížky, že Karel Gott po celou kariéru přispíval k tomu, aby měli klid ke své práci nejen pracující v Československu a v Sovětském svazu a dalších lido demo, ale taky v západním Německu. Tím spíš je třeba litovat, že úplně pominul své vystoupení na Antichartě. Vždyť mohl klidně napsat, že to byla šaškárna vymyšlená komunistickými papaláši, se kterými stejně nešlo diskutovat, tak proč jim to nepodepsat. Vždyť to i každému divákovi muselo být jasné okamžitě poté, co to začala v televizi uvádět Jiřina Švorcová.

Taky na straně 84 Gott zmiňuje, že se po sametu setkal jednou se Štrougalem, se kterým se tedy politicky nikdy neshodoval, ale bylo zajímavé od něj jako od očitého svědka slyšet, že okupace byla hlavně kvůli raketám, o kterých president Novotný nechtěl ani slyšet, ale že nám stejně Rusové nevěřili, a tak u nás byly umístěny téměř atrapy, bez hlavic. Škoda jen, že se Gott při té příležitosti nezeptal, který bystrý soudruh vymyslel tu Antichartu. I když zase, co je nějaká Anticharta ve srovnání s tím, že jaderné rakety byly bez hlavic, že ano.

Dále pokud se týká roku 1968, tak Karel Gott popisuje, jak 1. října 1968 vyšlo jeho první německé elpíčko Die goldene Stimme aus Prag /Zlatý hlas z Prahy/ které hned skončilo na prvním místě, o čemž nesnil ani v nejdivočejších snech, a celkem se udrželo na žebříčku devadesát šest týdnů. Tady snad mohl poznamenat, že přes nesporné kvality desky mu k tak obrovskému úspěchu pomohla vedle již zmíněných událostí i sovětská okupace, protože západní Evropa s námi velmi soucítila, a vyjadřovala našim občanům všemožnou podporu, když koupit si Gottovu desku bylo jistě tím nejmenším.  

Tady by se mohlo připomenout, že podobného úspěchu – vydat na Západě elpíčko – dosáhla pak v té době od nás už jen Zdena Lorencová, byť v mnohem menším měřítku, když jí u velké firmy Vogue v Paříži vyšlo v roce 1969 LP našich lidovek „Les chansons tchéques, slovaques et de la moravie“. Jenže i když taky ještě stihla být vyslána v roce 1972 na festival MIDEM do Cannes, a dostala od firmy Vogue smlouvu, tu někdo na Pragokoncertu zašantročil, a tak se Zdena musela spokojit na rozdíl od Karla Gotta jen s domácí kariérou. Přestože byla a stále je na rozdíl od něj i sama skvělou autorkou, když Gott skládá spíš jen sporadicky. Kdoví co bylo toho příčinou, jestli to, že o ni neprojevil zájem žádný z našich normalizačních hudebních šíbrů, nebo jestli naši mocní usoudili, že jeden Gott v zahraničí je až až. Podobně jako třeba v Beatles bylo místo pouze pro jednoho bubeníka, a tak musel Pete Best ostrouhat, tak je docela možné, že soudruzi dostali strach, že by se z takového vztahu se zahraničními vydavatelstvími mohl stát nebezpečný zlozvyk. Naši hudebníci hrající venku po barech či na lodích jim ovšem nevadili.  Jistě by bylo zajímavé vědět, jestli o této zastavené zahraniční kariéře Zdeny Lorencové něco věděl i Karel Gott. Mohla to totiž být jeho jediná kolegyně s dlouhodobou smlouvou na Západě, takhle zůstal celou dobu sám.

Karel Gott zmiňuje v knize svou první návštěvu v Cannes v roce 1967, kdy se velmi těšil z toho, že se může courat po pláži jen tak, úplně nepoznán, což se mu doma už dávno poštěstit nemohlo. Fotografové totiž lovili fotky hvězd jako byl Tom Jones, Mireille Mathieu nebo Sonny and Cher, a jeho si vůbec nevšímali. To se ovšem obrátilo po jeho vystoupení, když úspěch u publika byl měřen fonometrem, a Gott prohrál jen těsně s Tomem Jonesem. Tisk ho pak neoznačoval jako slibného zpěváka, ale rovnou jako přírodní úkaz z Východu.

Později tak následovalo pozvání do TV pořadu Gilberta Bécauda, který si jej i sám režíroval,  a jak Karel Gott píše, naučil se u něj za dva dny tolik, na co by mu jinde nestačil ani celý rok. Když si poslechl první Gottovu píseň, nesouhlasně kýval hlavou s tím, že se to dá udělat líp, hned sedl ke klavíru, a během pár minut vymyslel úplně nové aranžmá. Nakonec píseň zněla jako americký gospel, ale měl pravdu, výsledek byl mnohem lepší.

Podobně vzpomínal Gott ještě v předchozí kapitole,  jak díky Františku Spurnému přijel v roce 1965 zpívat do Lucerny Louis Armstrong, a jak si s ním zásluhou Semaforu mohl i on zadžemovat. A i když byl Armstrong po koncertě dost vysílený, byl už uprostřed šedesátky a s ne právě pevným zdravím, když slyšel jak pořadatelé posílají čekající fandy domů, Satchmo řekl, že to v žádném  případě, a podepisoval se a fotil s fanoušky až do té doby, než vyhověl každému. I když se tady Satchmovy desky tehdy vůbec neprodávaly a tak si nepotřeboval dělat reklamu, rozčarovat fanoušky: vyloučeno!

To od Armstronga Karel Gott „okoukal“, jak píše, takže ani u něj neexistuje, že by nějaký fanoušek odcházel bez podpisu či fotky. Zvláště když to je zážitek nejen pro jeho fandy, ale i přirozeně i pro něj. Jak píše dál, naopak by byl zmaten, kdyby si pro podpis nikdo nepřišel. Vždyť je to to nejmenší, co může umělec pro své fanoušky udělat, kteří se dny na koncert připravují, nosí květiny a dárky, tak takhle jim to vrátit.

To vše je dalším důkazem toho, jak Karel Gott nepromarnil ani vteřinu, kdy se mohl něco naučit, když i takové zdánlivé drobnosti přispěly k jeho velké oblibě u posluchačů. Proto bylo možná až zbytečné, když na začátku 10. kapitoly detailně popisuje, jak mu 6. ledna 2000 téměř vypadly z rukou Lidovky, kde jeden zneuznaný architekt protestoval proti jeho účasti na Expu v Hannoveru s tím, že „Tento Zombie mě pronásleduje už od dětství. Už od šedesátých let kazí vkus mnoha generací. Teď bude kazit vkus Němců v Hannoveru se svou šmíráckou show.“  K tomu pak Karel Gott poznamenává, že dosud bylo to nejhorší co jej potkalo být označen za „pomstu Východu“, což bylo i vtipné, zvláště když spojeno s mrknutím oka. Ale zombie, to byla tedy urážlivá novinka. Naštěstí se ho tehdy v Německu zastali, včetně demonstrací fandů na jeho podporu.

V posledním odstavci dvoustrany, věnované této věci, pak Karel Gott konstatuje, že zlé a ošklivé věci musí člověk neutralizovat s humorem a sebeironií, a že tak v roce 2004 nazpíval snad nejneobvyklejší hit  své kariéry „Už pohřbili mě stokrát“. To byla jistě perfektní odpověď, a mohla klidně přijít i dřív. V každém případě tomu teď už takový prostor Gott dávat nemusel, úplně by jistě stačily tři čtyři odstavce, vůbec to měl brát od samého začátku trochu sportovněji. Prostě to koupil za celý předchozí režim, když na rozdíl od něj drtivá většina našich zpěváků neměla možnost  jít ani na skok do učení k takovým mistrům, jakým byl třeba Bécaud. Byť všichni včetně Gotta měli zase výhodu v tom, že se u nás prodávaly převážně jen desky domácích interpretů, takže mnohdy až po sametu spousta posluchačů objevovala, že jejich oblíbená česká písnička je ve skutečnosti cizím hitem.

Ale dál už Karel Gott pokračuje opět na úspěšné vlně, a to na cestě ke svému vystoupení v Carnegie Hall. Tady úplně postačí citovat jednu známou anekdotu, jak poznamenává Karel Gott, které je naprosto vypovídající: Cizí turista se ptá Newyorčana, jak by se dostal do Carnegie Hall. Ten mu odpoví, no jo, musíte cvičit, cvičit a cvičit!

Gottova emigrace je popsána podrobně, včetně toho, že ho německý producent či lidé z Polydoru vždy upozorňovali na to, že jeho trumfem je i to, že je zlatým hlasem z Prahy, o což by ale v případě emigrace pochopitelně přišel. To je ale už všeobecně u nás známo, třeba i z rozhovoru v Magazínu DNES, a nějakou zásadně novou informaci, kterou by mu řekl dejme tomu Štrougal, takovou Karel Gott neuvádí.

Tak aspoň jedno pořádné faux pas, které se mu přihodilo se slavným Jamesem Lastem. Ten chtěl se svým orchestrem a Gottem natočit v Praze živé elpíčko, Karel Gott byl ale proti tomu s tím, že české publikum by asi nebylo zvědavé na to, jak zpívá v němčině písně, určené pro německý trh, a že by to měli natočit v nějaké německy mluvící zemi. S tím ovšem James Last nesouhlasil, protože když Zlatý hlas z Prahy, tak to musí být natočeno přeci v Praze. Nakonec se tedy kvůli tomu nedohodli, a tak místo elpíčka zůstala Karlu Gottovi pak už jen  jedna nepříjemná vzpomínka. James Last ho totiž pozval na koncert svého orchestru do Musikhalle v Hamburgu, ale protože Gott musel ještě v noci do Prahy, tak se o přestávce vypařil, skočil do auta a jel domů.

Ovšem ve druhé polovině koncertu nic netušící James Last ohlásil: Jsem velice rád, že dnes večer přišel na můj koncert také Karel Gott. Všechny reflektory začaly okamžitě důkladně osvěcovat sál v naději, že Gotta najdou, ten byl ovšem už dávno na dálnici, směrem k obávané železné oponě na německo-české hranici.

Významná pasáž je v knize věnována i manželce Ivaně a dcerám, stejně jako malování nebo třeba autům. Také své spolupracovníky  v knížce Karel Gott rozhodně neopomíjí, když pěknou pasáž věnoval i Daře Rollins. Karla Kryla ovšem zmínil spíš jen okrajově, jako člověka, který se vrátil z rádia Svobodná Evropa a zazpíval s ním hymnu. Třeba Plastiky pak nezmínil vůbec, stejně jako další protagonisty „Nové vlny se starým obsahem“. Možná Karel Gott ani netuší,  že např. rockera Pavla Váněho, jehož podání protest songu Válka je vůl se stalo jedním z velkých symbolů odporu proti sovětské okupaci, věznili několik měsíců kvůli účasti na demonstraci k výročí srpna v roce 1969, když dostával od zhovadilých bachařů opakovaně pořádnou nakládačku.

Ale nechtějme po Karlu Gottovi zase zázraky. V knížce sám upřímně přiznává, že třeba protest songy nijak neprožívá, prostě se věnuje jiným žánrům, a hlavně je tenorem.  Navíc jen těžko může při svém vytížení stíhat všechno, natož ve své biografii třeba rozebírat náš underground. Ovšem i tak byl pozván Gorbačovem do Moskvy v roce 1987 na konferenci o odzbrojení, zval ho i Helmut Khol a další politici. Takže svými názory mohl ovlivnit politiky víc, než mnohý zpěvák protest songů.

To bylo tedy několik víceméně náhodných postřehů z knížky, která by si jistě zasloužila i český překlad. Svým způsobem je to i pohled na naše dějiny uplynulých 75 let, a to z pohledu člověka, který vše nejen pozoroval ale i spoluvytvářel, dá se říct na vrcholné světové úrovni ve svém oboru.  Taky proto se kniha čte jedním dechem, a je v ní tolik podnětů, že na každý její list by se dal napsat klidně jeden blog. 

 

Autor: Jan Šesták | úterý 20.5.2014 23:06 | karma článku: 29.07 | přečteno: 4855x

Další články blogera

Jan Šesták

Jak prezident Petr Pavel řešil své známky

"Moje vize byla nemít žádný portrét, nemít žádnou známku, a pokud možno se takhle nezviditelňovat." Dále na středeční tiskové konferenci pan prezident Pavel zmínil, že to není způsob prezentace, který by mu byl vlastní.

9.6.2023 v 10:38 | Karma článku: 15.06 | Přečteno: 522 | Diskuse

Jan Šesták

Rozhlas vykročil do další stovky naplno, stejně jako děkování za pozvání

Nejen náš rozhlas, ale podobně i televize či internetové podcasty jsou zaplaveny inflací děkování za pozvání. Zejména ve vysílání zpravodajských stanic, jakou je třeba Český rozhlas Plus, s krátkými vstupy expertů či politiků.

23.5.2023 v 11:23 | Karma článku: 8.38 | Přečteno: 154 | Diskuse

Jan Šesták

Michael Kocáb si asi dovolil už hodně

Když na stanici ČRo Plus řekl: "Prezident s komunistickou minulostí? Plivnutí do tváře všem obětem komunistického režimu," a dodal: "Naprosto nepřijatelné a zklamání, že je tady 70 % voličů, kterým nevadí komunistická minulost."

26.1.2023 v 12:16 | Karma článku: 26.75 | Přečteno: 1695 | Diskuse

Jan Šesták

Danuše Nerudová naštěstí nepostoupila

Danuše Nerudová se ze začátku zcela vážně chlubila tím, že nemá jako jedna z mála žádnou komunistickou totalitní minulost. Stopla to až poté, když se stala terčem vtipů kvůli tomu, že byla za totáče teprve školačkou.

15.1.2023 v 18:40 | Karma článku: 31.84 | Přečteno: 1261 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 7.07 | Přečteno: 211 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.28 | Přečteno: 310 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 505 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2755

Pamětník, který se snažil byť jen nepatrně ovlivňovat dění u nás už za totality, a tak by se pomocí blogu rád pokoušel o totéž i nyní...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...