Světový dramatik Tom Stoppard má 75 let

Tom Stoppard je již dlouho řazen do elitní první desítky světových dramatiků. Před několika lety jsem měl možnost strávit s ním báječný den v Uherském Hradišti na Letní filmové škole, kdy jsem s s ním taky pořídil následující rozhovor pro časopis Dokořán Městského divadla v Brně. Třeba i po letech tento vždy veselý sympaťák někoho znovu potěší.

 Tom Stoppard spatřil světlo světa jako Tomáš Sträussler třetího červencového dne roku 1937 ve zlínské Baťově nemocnici, kde jeho otec pracoval jako lékař (mimochodem - maminka se narodila roku 1911 v Brně). O osmnáct měsíců později, v den, kdy vojska nacistického Německa zahájila okupaci českého vnitrozemí, rodina doktora Sträusslera opustila svou vlast a emigrovala do Singapuru. Tam během japonské invaze dr. Eugen Sträussler zahynul, Marta Sträusslerová se dvěma syny (pětiletým Tomášem a sedmiletým Petrem) byla evakuována do Indie. Na konci roku 1945 se paní Sträusslerová znovu provdala za majora britské armády v Indii Kennetha Stopparda, který na počátku příštího roku odvezl svou ženu a vyženěné chlapce domů do Anglie. Z Tomíka Sträusslera se stal Tommy (později Tom) Stoppard. V sedmnácti opustil školu a vrhl se na novinařinu, zhruba ve třiadvaceti se rozhodl věnovat se práci dramatického spisovatele. Začal psát nejen pro jeviště, ale i pro televizi a rozhlas; publikoval několik nadějných povídek (později jediný román). Prorazil v roce 1966 absurdně laděnou intelektuální groteskou Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Dnes právem můžeme říct, že Tom Stoppard je vedle Harolda Pintera nejvýznamnější britský dramatik současnosti a taky asi i nejúspěšnější: jeho hry se hrají za obrovského zájmu publika jak v obou nejreprezentativnějších divadelních domech země (v Královském Národním divadle i v Royal Shakespeare Company), tak v komerčních divadlech West Endu. Vlastně se Stoppardova dramata s úspěchem uvádějí po celém světě. Kromě toho je autorem řady scénářů ke znamenitým filmům; připomeňme třeba Oscary ověnčeného Zamilovaného Shakespeara, snímek Terryho Gilliama Brazil nebo Vatela s Gérardem Depardieuem v titulní roli. V roce 1997 byl Tom Stoppard povýšen do šlechtického stavu. Inscenací jeho romantické komedie Arkádie, kterou ocenili jako nejlepší hru roku kritici angličtí (1993), newyorští (1995) i čeští (1998), zahájilo Městské divadlo Brno letošní sezonu.

Za oscarovým scenáristou a jedním z nejvýznamnějších současných britských dramatiků jsme se vydali do Uherského Hradiště. Po projití dvou malebných náměstí jsme na konci třetího spatřili typickou budovu, která nemohla být ničím jiným než bývalým socialistickým kulturním domem. Připomínka toho, že útěk jeho rodiny z nedalekého Zlína v roce 1939 uchránil tehdy dvouletého Toma Stopparda nejen před fašismem.

Úvahy nad tím, o co všechno na rozdíl od nás "přišel", ale prostor nedostaly, protože Jef Kratochvil coby fotograf ostrovid přes velkou dálku oznámil slovy "Támhle je!" neomylnou identifikaci objektu našeho zájmu v davu před vchodem.

Jeho aparáty začaly obvyklý koncert, po chvíli ale jako jediný v akci trošku znejistěl a požádal nás, abychom konečně Toma Stopparda kontaktovali a ten ho tak nepovažoval za nějakého paparazziho. (Pozn.: Paparazzo znamená - jistě to ví v panující Době celebritové každý, pro někoho ale může být překvapením původ výrazu. Při ověřování pravopisu připomenul Zingarelliho výkladový slovník, že Paparazzo bylo příjmení postavy fotografa ve Felliniho Sladkém životě.)

Přistoupili jsme tedy k oslovení Toma Stopparda. Rozhovor byl sice přes jeho agenturu domluven, proč ale nevyužít možnosti prvního neformálního kontaktu. Zvláště když jsme měli díky zářijové premiéře Stoppardovy Arkádie v MdB postaráno o ideální úvod hovoru. Publikum potřebuje každý dramatik. Přívětivý Stoppard by byl naším zájmem potěšen snad i bez toho, tím víc se začal o Městské divadlo bezprostředně zajímat. Dále jsme nerušili, protože ho čekalo vystoupení před promítáním Zamilovaného Shakespeara. Jako spoluautor scénáře k tomuto filmu, napsanému podle jeho hry, obdržel Oscara.

Jedno z témat letošní Letní filmové školy bylo Film a dětství. Toma Stopparda jako dítě ovlivnila také kniha Arthura Ransomeho Peter Duck, ze které přečetl ukázku. Podle něj skvěle zachycuje představivost anglických dětí, patřících do střední třídy. Připomněl, že je důležité, aby i kniha třeba pro osmileté čtenáře byla dobře napsána.

Beseda po promítání se nesla v duchu Zamilovaného Shakespeara. Přes velký úspěch filmu Stoppard přiznal, že k divadlu má mnohem vřelejší vztah. Proto také nikdy sám nepodněcoval filmová zpracování svých děl, vždy byl tvůrci osloven on. Světem filmu, jeho produkcí je ale okouzlen. I když měl při natáčení často pocit, že je tam turistou bez žádné funkce.

Před realizací "Shakespeara" dostal k výběru seznam asi dvaceti režisérů, z nichž byli někteří jeho přáteli. To mu připravilo první horké chvíle:

"Pořád jsem nevěděl, proč by to některý z nich neměl dělat, stejně jako proč by to právě někdo z nich dělat měl. Další věcí byl scénář. To jsem si uvědomil, že bych ho měl udělat sám, jako jediný člověk, který by byl ochoten spáchat proti hře nutné násilí. Došlo mně ale, že potřebuji ještě někoho, ne aby dialogy omezil, ale naopak přidal, něčím přispěl. Tento pragmatický pohled vedl ke spolupráci s Markem Normanem. Paradoxně to, že se jednalo o můj první film, znamenalo odstranění problémů s financováním. Každý si totiž myslel, že ze mne bude druhý Orson Welles. S dalšími filmy je to horší, neboť teď všichni vědí, že jsem se jím nestal," s úsměvem a příliš skromně dodává Stoppard a pokračuje:

"V divadle nic nezůstane tak, jak to dramatik vytvoří. V úterním představení něco vyjde naprosto nádherně, ale už ve středu můžete být rádi, když tam z toho zbude aspoň troška. Proto je svým způsobem osvobozující pracovat v umělecké formě, kde během dne uděláte část díla, dáte ji do ledničky, a když ji po měsíci vytáhnete, je přesně v takovém stavu, jak jste ji vytvořili. Nebo po týdnech navazujete na nějakou scénu a nehodí se vám dveře uprostřed stěny. Tak požádáte technika, jestli by nešlo dát další dveře do rohu. Jen se zeptá: »Jaký druh a jak velké mají být?« Ta úžasná flexibilita je u filmu neuvěřitelně vzrušující, existence jakési nadpřirozené ruky, která všechno dokáže."

Tom Stoppard se přiznal k tomu, že o své práci mluví dost nerad. O to víc si jako spisovatel a dramatik cení práce jiných:

"Vážím si toho, že existuje hodně talentovaných lidí, kteří jsou rádi, když se mohou pokoušet prokázat službu autorovi textu. Tak či onak přeměňovat slova, odehrávající se v jeho hlavě, ve zvuky a obrazy podle autorových představ, a tím mu sloužit. Měl jsem potěšitelný vztah s režisérem Maddenem. Je to vzrušující výzva, neustále sunout dopředu jednu nohu, postupně hýbat scénářem i měnit motivace postav. Proč k tomu docházelo? Ke zrychlování natáčení, k okamžitým úpravám? Odpověď leží ve způsobu natáčení v USA, který jsem ovšem nikdy úplně nepochopil. Je to jedním z největších tajemství amerického způsobu dělání filmů. Jsou schopni dostat se rychle k prvnímu natáčecímu dni a to se scénářem plným zmatků. Ale všechny části, umožňující realizaci filmu, se nějak dostanou na své místo. Se závazkem dokončit filmové záležitosti před tím, než nastoupí prvky obchodní. Z toho mám někdy neradostné pocity. Nerad bych, aby to vyznělo jako ponurá poznámka, je to spíš otázka časového rozvrhu."

Pro odlehčení vyprávěl Tom Stoppard příhodu z knihkupectví, které navštívil, když se začal natáčet Zamilovaný Shakespeare. Oslovil ho tam mladý muž:

"Pracuji na filmu, který jste napsal."

"Oh, jak pěkné. Jste herec?"

"Ano."

"A jakou hrajete roli?"

"Willa Shakespeara."

Tohle setkání s Josephem Fiennesem muselo být hodně půvabné. Stejně jako další kuriozita, kterou nám Tom Stoppard prozradil. Přes dvacet let má stejnou sekretářku, paní Chamberlainovou. Ta mu také přepisuje texty, což bývá někdy únavné. Aby jí práci zpestřil, pravidelně do svých děl zařazuje postavu jménem Chamberlain, to ji vždy zaručeně probere.

To už jsme si povídali po cestě do hotelu. Otázky spíše kladl Tom Stoppard, zajímalo ho vše kolem Městského divadla. Od kapacity přes dramaturgii po dotaz na to, má-li MdB věrné diváky. Konstatování, že se hraje třicetkrát do měsíce a deset let je prakticky vyprodáno, mu udělalo zjevnou radost. Jeho Arkádie bude v dobrých rukou. Je to příznivý předpoklad pro to, aby si Tom Stoppard prohloubil svůj vztah k našemu městu, daný zatím skutečností, že se v Brně narodila a určitý čas žila jeho matka. Sir Tom se zajímal také o použitý překlad Arkádie, totožný s knižním vydáním z pera Jaroslava Kořána.

V restauraci se nám ještě chvíli dařilo odolávat bezpočtu dalších zájemců o setkání s Tomem Stoppardem. Přes pár pokusů ho od zelňačky nikdo neodlákal...

Některé vaše hry byly uvedeny také v rozhlase, což se zdá na rozdíl od jevištního provedení obtížnější.

O tolik těžší zase ne, zvláště když to dělají stejní herci jako v divadle. Vždy je ale nutné trochu upravit text. Jako u všech adaptací. Někdy musíte být hodně bystří, aby zápletka fungovala, když dáte pryč její špalky. Vše bylo uváděno na BBC, kde má dramatická tvorba velkou tradici.

Na tomto místě potěšila Toma Stopparda zmínka o tom, že i u nás vysílá BBC nepřetržitě, včetně pár hodin v češtině ráno a odpoledne. Upřímně se zasmál předloženému důkazu toho, že se jejímu poslechu nevyhýbáme. Ne vždy je snadné pochopit pravidelná vystoupení anglických komiků, ale nedávná ukázka typického britského humoru byla jednoznačná. Jeden z nich "litoval" zákazu kouření v restauracích, protože kouř přece tak dobře přikrývá vůni či zápach jídla. Pro úplnost dodejme, že angličtina má pro oba tyto mnohdy subjektivní výrazy slovo jediné, smell.

Připomněli jsme otázku o možném zfilmování Arkádie, která zůstala během besedy s diváky nezodpovězena.

Byl jsem o scénář žádán už mnohokrát, všechny úvahy na tohle téma jsem ale zastavil. Musím přiznat, že vůbec nechápu, jak by bylo možné Arkádii udělat. Jedině snad kdyby se její větší část vynechala.

Ale mohly by vyniknout krásné partie o anglických parcích...

To je pravda, parků je tam hodně. Ale text je tak hutný, že opravdu nevím, jak na to.

Od premiéry Arkádie uplynulo 11 let. Mnohými je stále považována za vaši nejlepší hru. Sdílíte tento názor?

Díky. Chápu, že to může být nejvděčnější hra. Pěkný příběh se zajímavě vypracovanou zápletkou a v tom smyslu může divákům dělat radost. Myslím ale, že hry, které jsem napsal po Arkádii, jsou propracovanější; z toho důvodu k nim mám větší náklonnost.

Jsou náročnější pro diváky?

Třeba Vynález lásky (The Invention of love) o básníku Housmanovi je hra velmi, velmi anglická. Možná pro diváka není tak obtížná, je ale strukturálně komplikovanější.

Na premiéru Arkádie se do Brna nedostanete, přijedete až na nějakou reprízu. Co byste odpověděl čtenáři, který by nevěřil vašemu plnému rozvrhu a neúčast by přičítal tomu, že patříte k autorům, kteří se pro velkou nervozitu premiérám svých her zásadně vyhýbají?

Ale ne, to je jedna z výhod stárnutí. Už dávno premiéry tak neprožívám. Dřív jsem býval vyděšen, protože kouzlo a noční můra divadla je v tom, že se může přihodit cokoliv. Ale dnes si myslím: "Dejme tomu volný průběh". A obvykle to dopadne dobře.

Myslíte, že jste si na to jen zvykl, nebo to má co činit s procesem stárnutí?

To druhé. Můj klid a můj fatalismus má jistou hloubku, něco jako zenový buddhismus. Když jsem začínal, zdálo se mi to hrozně důležité, ty dvě hodiny, ten zvláštní moment. A jsou důležité stále, ale už zcela jinak. Je důležité, aby byly dělány s jistou profesionalitou a s potěšením z toho, že se věci odehrávají dobře. Ale dříve se zdály důležitými pro zbytek mého života a dnes jsou důležité jenom pro ten okamžik.

Jak to přijde, že ve svých hrách s takovou oblibou stavíte vedle sebe či přirovnáváte přítomnost s minulostí?

Mám dojem, že divadlo by mělo být divadelní, teatrální. Mám rád teatrálnost něčeho, jako třeba šoupání krabičky různými směry... v každé zkušenosti je vždy skryta nějaká léčka. Dostane vás neočekávané slovo nebo zase porcelánový slon padající z vitríny, cokoliv. Ta věc o pendlování mezi časovými obdobími, myslím, že to dělá vitálními, plnými života ty situace, které by snad nebyly tak zajímavé, pokud by nebyly v protipólu k jiné perspektivě.

Jak se nápad na hru dostane do vaší mysli, v jaké formě?

Je to různé, ale v zásadě platí to, že nejsem v žádném případě autorem, který by měl zásuvky plné báječných nápadů na hry. Takže musím nějak použít to, co mám. Například: jako dítě jsem strávil čtyři roky v Indii a to jsem měl pořád ve svém kufru. A použil jsem to až nedávno. Jinak si myslím, že určitou energii k psaní dostávám tehdy, když rok a půl po dokončení poslední hry stále nezačnu s novou věcí. Cítím to jako velké břímě, pocit neuspokojení a to mě vždy nějak donutí. Nevím sice proč, myslím si, proč bych měl napsat hru? Žádnou hru přece psát nemusím, neníliž pravda? Ale nějak si pomyslím, proto jsem přece tady, tak bych měl raději něco udělat.

Máte někdy blok podobně jako Shakespeare ve filmu Zamilovaný Shakespeare?

Mám takový ohromný... je to něco jako čínská zeď mezi mnou a příští hrou. Nejtěžší pro mně je dostat se na začátek první stránky. Když tam jsem, začínám se cítit dobře.

Spolupracujete také se Stevenem Spielbergem. Udělal jste pro něj adaptaci Ballardova válečného románu Říše slunce (Empire of the Sun), ale také, byť bez kreditu, jste pomáhal na posledním dílu Indiana Jonese a dalších projektech.

To je přehnané. Jsme dlouholetí přátelé, a tak mně ukazuje scénáře a je zvědav na mé připomínky. Tak je to.

Další otázky jsme nestihli, některé z předchozích Tom Stoppard taktně přešel a potvrdil tak svá slova, že o své práci mluví nerad. Nad jiné výstižný je výrok, který sdělil účastníkům filmové školy:

"Jsme tím, co píšeme, a ne tím, co jíme."

Z toho vyplývá jediné. Toma Stopparda poznáme nejlépe nikoliv u zelňačky, ale třeba zrovna v Městském divadle na inscenaci Arkádie.

Jan Šesták | 27. 09. 2004